Vše je tak, jak má být

Moji milí. 

Znáte někoho, kdo v životě nikdy nepoznal bolest, neztratil blízkého, nepoznal zlomené srdce, necítil smutek nebo zmar?

Myslím, že ne. 

Tak proč se pořád snažíme o absolutní radost, štěstí, úsměv, utíkáme od vnitřních propadů, místo toho, abychom  je přijali? 

Čím více bojujete s pocity, které se vám nelíbí, 

tím více pozornosti jim věnujete a tím více do nich padáte. 

Teprve přijetí a následné odevzdání, dokáže věci proměnit. To ale neznamená, že už nikdy nezažijete nic bolestného. Jen na to budete nahlížet jinak. A ty chvíle, které budou nádherné, si maximálně užijete. 

Jednou jsme nahoře a jednou dole. 

To je život. 

Nejde neustále jen expandovat a růst, potřebujeme se také poznávat na všech úrovních bytí, milovat, i když nám zrovna není do smíchu. A především, potřebujeme obnovit niterní spojení s přírodou, která nám umožňuje žít náš život. 

Žijte sebe. 

Dovolte si pobýt v pocitech smutku, bezpráví, hany a neutíkat od nich do falešného sluníčkaření. Všechny emoce, všechny zkušenosti jsou tu pro nás. Poprvé dané situace nezvládneme příliš dobře, bude nám to nepříjemné, možná to bude bolet. Ale čím více přijdeme na to, že život je vlnách a děje se vše pro nás nahoru a dolů a nahoru a dolů, budeme vědět, že zase přijde vlna, se kterou vystoupáme na vrchol. 

Život je cesta plná učení. 

Když je příliš snadný, lidé se ztrácí v alkoholu a drogách, pokud si tedy nevyberou službu a nepomáhají ostatním. 

Když je život těžký, je dobré, umět požádat o pomoc, vyhledat si pomoc, pokud nám není nabídnuta, zhluboka dýchat a v každém okamžiku se naučit spatřit to

• co nám přináší, 

• co nás učí, 

• co je v něm pro nás dobrého. 

Velmi často si lidé vytváří v životě nové a nové problémy a situace, ve kterých jim není dobře, protože jim role oběti, i neustálé řešení něčeho, co nefunguje, přináší zájem okolí, rodiny, nebo mají pocit, že je lépe přijímáno, když řeknou dnes nemůžu, protože.... 

a vymyslí si příběh bolesti, aby nemuseli. 

Toto je běžná zkušenost z terapií, kdy lidé mohou uvidět, jak je pro ně role oběti výhodná, 

proč si na ni vlastně hrají, čeho chtějí dosáhnout. 

Zpočátku to přináší ovoce. 

Blízcí se začnou bát, začnou být shovívavější, nápomocnější, zajímají se, ale když to trvá několik měsíců či let, tak už je to přestane bavit a raději jdou dál po svých. Někam, kde nemusí denně řešit něco, co vlastně ani neexistuje. 

Tedy, být obětí, není až tak funkční, i když se to na první dobrou zdá. 

Dostat se z této role, chce čas a podporu okolí. 

Je třeba si každý den připomínat, co chceme žít a proč je to pro nás dobré. 

• zaměřovat svou pozornost na to, co funguje a ne na to, co nefunguje. 

• když přijdou negativní emoce, vrátit se zpět do těla a pobýt s nimi, neutíkat, jen je pozorovat a dýchat.

• případně prostřednictvím vůní, které vrací do těla, ladit sebe na svůj vnitřní svět, na svou vnitřní zahradu, ve které je krásně, když nic neřešíme, ve které se cítíme v bezpečí. (Například vůně pomeranč, anti-stress a jiné.)

• rozpohybovat se a věnovat si alespoň 30 minut denně pohybu do zpocení těla (vhodný je spontánní tanec, běh, rychlá chůze, kolo, atd.) Jen, ať se emoce vyplaví. 

• podpořit se tkáňovými solemi (např. č. 5., 7)

• dát si slanou koupel

• stát se pozorovatelem svých myšlenek a pokud jsou neustále negativní, uvědomovat si je a zastavovat je. 

• vystupovat z role oběti do role tvůrce po maličkých krůčcích a připomínat si dnes a denně, že když nejde o život, jde o ho...

  
  

  Je spoustu úžasných technik, které nás vrací do těla. Učíme se s nimi s ženami pracovat v programech, např. Hvězdná cesta sebevědomé ženy >> Ale tady máte alespoň pár tipů, jak to můžete změnit sami doma. 

  
  

  Úžasná je také pravidelná vděčnost, zapisování si toho, co se povedlo, včetně úplných maličkostí - například - dnes ráno se mi podařilo vstát a necítit se blbě. 

  Nebo třeba taky technika Ho'oponopono či věnování se tomu, co nás naplňuje, vyživuje a baví. 

  
  

  Mějte se báječně a vymaňte se z role oběti. Uleví se vám. 

  
  

  Taraka