Jsi k sobě pravdivá?

„PRAVDA TĚ OSVOBODÍ, ALE NEJDŘÍV TĚ MOŽNÁ NASERE."

Slogan výše zmínila psycholožka v jednom filmu o fotbale:) a mně se moc líbil, protože je pravdivý. Jak to máme s pravdou k sobě? 

Celý život žijeme v neustálém hodnocení. 

Nejprve nás hodností jiní - rodiče, škola, přátele, atd. a pak hodnotíme my ty ostatní nebo hůř - sami sebe. 

Máme jasno v tom, co je správné a co ne, na základě naší výchovy, našich prožitých zkušeností, ale taky na základě našich vnitřních hodnot. 

Ne každý je však připravený slyšet pravdu, která nelahodí jeho uším. 

Pravda, která je pro nás laskavá, vřelá, objímající, tu vydržíme poslouchat od rána do večera. Ale pokud někdo upozorní na něco, co nechceme v pravdě spatřit, tak se stavíme proti této pravdě odmítavě, nelíbí se nám to. Vře to v nás, uvnitř těla probíhá emoční chaos a máme zatměno před očima:)

Jak to tedy s tou pravdou je?. 

Říká se, co je pravda pro jednoho, nemusí být pro druhého. 

Opravdová pravda je však pouze jedna. Žije si bez hodnocení, nepotřebuje obhajovat, ani posuzovat, soudit. Jen je a každý, kdo se s touto pravdou setká ví, že se právě vrátil domů, do jednoty, do čistoty srdce. Je to bod, ve kterém nepotřebuješ mít na vše názor, více nasloucháš a méně mluvíš, cítíš, že za pravdu nemusíš bojovat, protože pravda je a cestu si najde. Jen v ní spočíváš. 

Znáš své stíny a tak pokud na ně někdo upozorní, s klidem řekneš: „DĚLÁM NA TOM. :)" Znáš i své světlo a na něm stavíš. Tuto pravdu cítíš hluboko uvnitř, v sobě. Oblaží tě svojí výjimečností a ty nad ní nemáš potřebu polemizovat. Prostě a jednoduše je. 

Být pravdivá k sobě je tedy určitým vrcholem života. 

To, jak žiješ, taková jsi. 

Líbí se Ti Tvůj život? 

Žiješ s ním v souladu? 

Žiješ v souladu sama se sebou? 

Neustálá nespokojenost s Tvým tělem, Tvou barvou očí, s tvarem Tvého nosu, s hloubkou Tvého hlasu, s Tvojí váhou, Tvým pasem, Tvými prsy, Tvou prací, Tvým příjmem, atd. je velmi často vyvolaná z venku. Ten pocit, kdy brouzdáš denně na sítích a vidíš ten má to a ta zas tohle a ty to všechno chceš. Obdivuješ je všechny, jsou úspěšní, slavní, bohatí, krásní, stíhají tolik věcí za den a ty? Jen žiješ a roluješ dál a níž na další neuvěřitelný příběh lidí venku, a mezi tím ti utíká tvůj vlastní možná zatím ve tvých očích obyčejný život. (Můžeš mi věřit, že za ten obyčejný život by lidi tam venku dali Bůh ví co... Proč? Protože často kvůli honbě za tím, co chtělo jejich ego, ztratili sebe. I oni se srovnávají, ano, jsou obklopeni vším tím luxusem, ale jen 1% z nich žije opravdu šťastný, naplněný, klidný život jako ty. Paradox? Ne, je to běžné.)

Kdo je tedy ten, kdo Ti říká, jak bys měla vypadat, kolik bys měla vydělávat, co bys měla dělat? 

A když dosáhneš tohoto stropu, který sis vytyčila jako ideál, opravdu budeš šťastná? 

Řeknu Ti pravdu: „Nebudeš. :)"

Často je to totiž sen, který jsi viděla někde tam venku a říkáš si: „Tak chci taky žít, to chci taky dělat, tak chci taky vypadat, tam chci taky jet, apod. Ale pak to zažiješ na vlastní kůži a možná zjistíš, že ti bylo líp, když jsi měla pár kg navíc a Tvůj život byl protkaný vnitřní svobodou, kterou jsi nyní ztratila v naplnování snu někoho jiného. 

Lidé chtějí velmi často peníze, stále víc a víc, nakupují stále víc a víc, mají potřebu mít stále víc a víc. Hromadí se konzum a oni zavaleni přepychem nejsou šťastnější, ba velmi často mají i více povinností, postarat se o to všechno kolem a to je velmi brzdí v dalším osobním růstu a rozvoji a v tom, žít svůj život plně. Zažijí to, co si vysnily a zjistí, že nejsou o nic šťastnější. Ba naopak s nostalgií vzpomínají na to, jak s holým zadkem prožívaly plnost každého dne, jak to bylo nádherné období, kdy nemuseli nic, jen žily, ze dne na den. (Možná si říkáš, že jim nic jiného nezbývalo, ale byl život v každodennosti.)

Pokud tedy nyní vnímáš ve svém životě nedostatek, tak ti ho vnější okolnosti krásně ukazují. Ten nedostatek vychází z Tebe. Neznamená to, nechtít víc od života, od sebe. To je v pořádku. Ale být v tom opravdoví sami k sobě. Nastavit si to, po čem toužíš ze srdce, nechat se vést duší, nikoliv egem.

Vnímáte-li ve svém životě plnost, tak ji žijete, máte ji, jste jí prosyceni a tato plnost je vám zrcadlena ve všem, co tvoříte. Začínejte tedy vše, co tvoříte nikoliv z nedostatku, ale z pocitu plnosti.

Začněte třeba tím nejjednodušším, že poděkujete za to, co máte, jací jste. Jo, i za ta malá prsa, velký zadek, břicho, nebo cokoliv, čeho si na sebe neceníte. Beztak si ideál vytváříte sami ve své hlavě. 

Pokud například chcete vypadat jako Barbína z plakátů, tak si představte, že by přesně tak vypadala každá žena. Všechny bychom byly utvořeny z jedné plastelíny. Stejná prsa, zadky, břicha, postava, práce, jen Barbí a Ken, všude kam Tvé oko dohlédne. Všichni boháči s luxusními jachtami, které by taky vypadali stejně, aby měli všichni stejně, chápeš. :) Myslím, že by to za chvíli byla nuda. Za chvíli bys mezi těmi Barbínami ztratila sebe. Kdo jsem já a kdo je ona? :) Opravdu to chceš?

Kdo tedy opravdu jsi? 

Holka z Moravy? Krev a mléko? Tak si to hýčkej a stavěj na tom. Nelíbí-li se ti to, změň to. Teď. Ne zítra, teď je ten okamžik. Vždy je teď dobré udělat něco pro změnu. (Rozuměj: Dělej na tom teď!) Ale řiď se přitom svou duší, svou cestou, tím, kde jsi teď. 

Touha srdce, duše, tě vede v lehkosti. Dosáhneš všeho toho, co sis vytyčila před příchodem na Zem. Jen se uvolni. Netlač vodu, víš, že teče sama. 

Opravdu jsi k sobě pravdivá? 

Ano, pravda občas bolí, občas nás semele, rozcupuje, abychom se slepily nově, lépe, jinak. Abychom přestali s těmi maskami, se cpaním sebe samých do rolí, ve kterých se necítíme dobře, jen je trpíme a přežíváme. 

Buď sama sebou v pravdě. 

Aneb

JSEM JAKÁ JSEM A TAKOVÁ SE MILUJI.

Taraka