Když se něčemu velmi bráníš, zbystři...

...možná v tom je pro Tebe zpráva od Tvé duše.

Možná to znáte, nebo to máte dokonce dávno za sebou. Ten pocit, kdy jste se něčemu zuby nehty bránili, ale přece jen Vás to nakonec dohnalo. 

A hle. 

Zpětně o té situaci můžete říct, že vám zachránila život, možná to bylo to nejlepší, co vás v životě potkalo. (I když jste to tak v danou chvíli vůbec nevnímali.)

Je to trošku paradox, viďte... 

• Proč se tedy tolik bráníme? 
  
• Proč se v nás vzdouvá vlna odporu, která svírá celé naše tělo a způsobuje, že se nám špatně dýchá, polyká,  celý se choulíme a chceme z toho utéct? Proč se tolik bojíme, bráníme se změnám a raději setrváváme tam, kde to dobře známe, ale dávno nám to přestalo vyhovovat?
  

Vždy, když na nás v životě čeká nějaká velká změna, máme strach. 

Je přirozené se bát nových nepoznaných věcí, cítit obavy nebo i bezmoc. Je v pořádku si nevědět rady. Ale..., 

když se přestaneme bránit změně, když přestaneme utíkat, možná zjistíme, že to čemu jsme se tolik bránili, nakonec přineslo nám i našim blízkým mnoho dobrého.

„Příště už třeba nebudeme tolik váhat," říkáme si. 

I tak bychom ale velmi často chtěli mít v rukou věšteckou kouli, nebo výklad budoucnosti, aby nám někdo potvrdil, že to nakonec všechno dobře dopadne jako v pohádkách. Tak to ale nefunguje. 

Jediné, čím se můžeme v životě řídit je touha našeho srdce, intuice, která nás vede a říká nám, že něco není v pořádku, že je třeba něco změnit - i když se to na první pohled může jevit v pořádku...

• Někdy je to jen přesvědčení. Př. smějeme se lidem, co kráčí jinou cestou, než my sami, a pak se na ní zákonitě = karmou, chcete-li = ocitneme. To, čemu jsme se roky vysmívali, nakonec sami žijeme a začínáme tomu rozumět srdcem, cítit benefity, možnosti, které nám to přináší. (Beze změny bychom to nepocítili. Bez odporu by možná nedošlo k našemu probuzení, procitnutí ze sna.) 

• Někdy je to téma vztahů nebo práce. Př. To původní nám vyhovuje, ale cítíme, že potřebujeme změnu. Nebo nám to nevyhovuje, ale nové nepřichází. Bojíme se změny, často se jí i bráníme. Snažíme se to, co už známe udržet za každou cenu. Ale podléháme neustálým obavám typu: Co když jedno

• Někdy je to nechuť jít do akce. Př. může být třeba odpor ke cvičení, ke změně stravovacích návyků, nebo třeba ke zlepšení pitného režimu, nebo třeba spánkové hygieny. Máme tolik řečí, proč ne, tolik myšlenek. A přitom dobře víme, že tam, kde se nejvíce bráníme, můžeme nakonec nejvíce získat a ani to nemusí bolet. Na nás je, jakou intenzitu cvičení zvolíme - i jaký druh. Může nás to i bavit. Ale odpor je často silnější, než my sami. A nikdo nám nezaručí, že za měsíc budeme štíhlý do plavek nebo do zimní budny:D Prostě chce se po nás první krok. Dokud ho neuděláme, nemůžeme zjistit, jaký další krok po nás naše duše bude chtít. 
• Někdy je jednoduší ukazovat prstem na jiné, místo toho, abychom prst otočili na sebe samé a uvědomili si: Proč se nemáme rádi? Proč neděláme to, co nás naplňuje a baví? Proč žijeme dle jiných a ne dle sebe? Proč si nedůvěřujeme? apod. Je snadné říct: „Posrali jste mi život..., nedali jste mi lásku, nepodpořili jste mě...", než přijmout odpovědnost za svůj život, za svou nespokojenost a krok za krokem dělat krůčky ke změně a vymaňovat se z nepodporující společnosti do té milující, láskyplné, podporující, která umí i s láskou nakopnout. 

Tedy, pokud cítíte, že se ve svém životě neustále něčemu bráníte, vyhýbáte, nechcete to uvidět, nechcete změnu, ale cítíte, že tam, kde jste i způsob jakým žijete pořád nějak nedává smysl, zpozorněte. Obzvláště v situacích, které se opakují.

Pokud vás vaše nitro, nebo vaši blízcí opakovaně upozorňují na něco, co by potřebovalo změnu a vám se přitom v hlavě roztáčí tichá bouře důvodů, proč toto rozhodně "NE." Zastavte se. Zamyslete se. Proč vlastně ne? Proč se tomu tolik bráníte? Proč se bojíte změny? Proč raději útočíte na ně, že vás nepodpoří, nebo vám nerozumí? Je to snažší, viďte. (Možná jen vidí to, že se dlouho trápíte, že jste zacyklení, že nevíte, jak z toho ven a chtějí vám pomoct. Možná mají dobrou myšlenku, jen ji neumí předat tak, aby padla na úrodnou půdu, protože je vaše pozornost stále otočena ven, na ně, nikoliv do nitra, kde to nové může zažít růst. Neznamená to nechat se druhými zpochybňovat... Naopak. Nechte si skrze ně ukázat nové možnosti. 

Obvykle v tu chvíli začneme utíkat, odvrátíme zrak, změníme téma, naštveme se, křičíme, že nás nechápou, nerozumí nám, najdeme tisíc drobných výmluv proč to či ono neudělat. A co víc - přijde nám to v pořádku. 

Odpor má totiž zvláštní schopnost tvářit se jako náš ochránce. 

Jakoby říkal:  „Tudy nechoď, tady není bezpečno." A většinou má pravdu. Někdy ale můžeme cítit, že nás omezuje až příliš a my tak nejsme schopni pohnout se z místa, udělat krok dál, vydat se novým neznámým směrem, když to, co jsme doposud žili nefungovalo, i když jsme tomu dali dostatek energie i prostoru.   

Nalháváme si, že tam, kde cítíme odpor, nevede cesta. (Ale přitom se jen bojíme poznat to, co je pro nás nové, protože nevíme, co bude dál.)

V jemném láskyplném jazyce duše má odpor své důležité místo. Není náhodný.

Tam, kde se nejvíc bráníme změně, bývá často klíč k pochopení, k uzdravení, k rozvázání starého uzlu ZACYKLENÍ.

Je to, jako když stojíš před starými zavřenými dveřmi, na klice leží prach, kdosi na ně kdysi napsal: "Nevstupovat." A ty přesto víš, že Tě za těmi dveřmi čeká nová budoucnost. Lepší svět. Jako bys procházela z temného děsivého lesa na rozkvetlou louku. To nevadí, že nevíš, jaké květiny na ní rostou, možná poznáš jen pampelišku, nebo jitrocel, možná poznáš jen trávu..., ale budeš se cítit jinak. Zpočátku možná rozpačitě, zvědavá, ale časem klidně, sebejistě, hravě, radostně. Na Tobě je, zda zůstaneš za dveřmi, na které sis vlivem strachu sama napsala nevstupovat, nebo je otevřeš, nakoukneš a zjistíš, jaký bude další krok. Co je za nimi. Neboj, nikdo za Tebou dveře starého nezamkne - jsou to Tvoje dveře, jen Ty k nim máš klíč, ale věřím, že už se ani nebudeš chtít vracet. (Možná jen proto, abys je zavřela a zamkla za sebou jako určitou kapitolu svého života, která Tě mnohému naučila.)  Svoboda jménem život Tě volá. Neomezuj se tedy svými přesvědčeními, že to, co žiješ teď sice není nejlepší, ale... může být hůř... Vážně? A co třeba - VŽDYCKY BUDE LÉPE? 

• Podle jakého přesvědčení vlastně žiješ? 
  
• Jaká přesvědčení utváří Tvou cestu? 
  

Pokud máš nějaké projevy - nemoci na svém fyzickém zdraví, je čas na změnu svých přesvědčení, postojů, je nejvyšší čas na to smazat nápis na dveřích a nakouknout, co je tam dál. (Chronické nemoci neexistují - jen chronická neschopnost změny)

Možná Tě za těmi dveřmi čeká část, na kterou jsi dávno zapomněla. 

Pamatuj: Tělo ví vše dřív, než mysl. Následuj ho. 

NEZŮSTÁVEJ V TOM, CO DOBŘE ZNÁŠ, KDYŽ TI TO NIC NEPŘINÁŠÍ.

Pokud je Ti v těle dobře, lehce, pokračuj. Pokud ne, změň svou cestu. Naše tělo bývá první, které zaznamenává signály duše.

Pokud jsme k sobě citliví a láskyplní, můžeme pocítit ztuhnutí ramen, tlak v žaludku, náhlé podráždění, nervozitu, motání hlavy, nebo třeba stažený krk, pánev, sucho v krku, v pánvy, podlamující se kolena... . 

To všechno může být pozvánkou k tomu, abychom se zastavili a naslouchali – ne k tomu, abychom se do nepříjemného bezhlavě vrhli anebo z toho hned utíkali bez toho, abychom zjistili, co nás tato situace chce naučit, co skrze toto můžeme získat. 

• Pokud se ve Tvém životě objevuje odpor. Polož si nyní tyto otázky: 

• Co přesně mi na této situaci vadí? Jak se cítím?
  
• Jaký příběh si o tom vyprávím? Je to opravdu pravda? Co kdybych se na to zkusila podívat i z jiného úhlu pohledu a chvíli si s tím hrála? 
• Kdy jsem se takto cítila poprvé? 
  

• Jak by tuto situaci řešili např. moji přátelé?
• Líbilo by se mi to? Dalo by mi to nové možnosti nebo odpovědi? Jak se k tomu nově můžu postavit já sama? 
• Je pořád ještě i pro mě pravda to, co pořád omílám dokola?Nebo si lžu do kapsy? Jaký strach je za tím? Čeho se bojím? 
• Proč se zbaběle držím něčeho, co mi přináší nemoc? Jak to můžu změnit? 
• Co kdybych přišla o to, že musím nebo můžu dělat v životě jen toto ..... - napiš si. Co bych dělala jiného? 
  

Odpovědi možná nepřijdou hned. Ale už samotné zastavení mění směr z úniku k setkání se sebou.

Tvé tělo a Tvé emoce jsou nejlepším ukazatelem toho, zda opravdu žiješ cestu své duše.

Pokud ano je ti v životě dobře. Pokud ne, může to i bolet.

Jak si můžeš vytvořit malý rituál?

Až příště ucítíš, že se v Tobě něco staví na zadní, využij toho a lépe se poznej.

1. Zastav se. Neutíkej ani nezačínej okamžitě jednat.

2. Dýchej. Polož ruku na srdce a druhou na břicho. Sleduj, kam Tvůj dech proudí.

3. Pojmenuj si pro sebe pocit, který cítíš. "Cítím odpor. Cítím strach. Cítím vztek." A to bez hodnocení. Je v pořádku cítit cokoliv.

4. Zeptej se své duše: "Co mi tím chceš ukázat? Kam mě tím směřuješ, vedeš?"

5. Naslouchej. Možná se objeví obraz, vzpomínka, nebo jen klidné ticho – i to je odpověď.

Odpor ke změně není nepřítel. Je to spíš zvon, který zazní, když se přibližuješ k místu, kde na Tebe čeká Tvá vnitřní pravda. Když příště tento zvon zazvoní, možná zjistíš, že za dveřmi, kterých ses tak bála, je světlo.

Pokud chceš, zde můžeš požádat o krátkou meditaci, kde Tě tímto tématem provedu. Nejprve si zodpověz všechny otázky v tomto článku.  

Meditace Překroč svůj stín ke stažení zDARma tady: