Na cestě ženy

Miluju přírodu...

A ta naše Česká je opravdu hezká.

Proto jsem se už před lety rozhodla, že všechny mé on-line programy (ať už ty skupinové, nebo VIP) budou doplněny o společná setkání v přírodě. Nejen proto, že:

• příroda léčí, 

• přicházíme v ní na jiné myšlenky, 

• napojujeme se na vnitřní ticho, 

• a přichází nám kreativní nápady do života. 

Ale taky proto, že v dnešní době více, než kdy dříve, potřebujeme:

• výstup z komfortní zóny,
• lidský kontakt - socializaci,
• učit se naslouchat druhým,
• nebát se ptát, 
• nebát se fyzického setkání a kontaktu s pohledem upřeným do očí, hlavou vztyčenou a srdcem ve svém středu.
• Nebát se projevit a ukázat, kým jsme.
• Potřebujeme dýchat čerstvý vzduch a hlavně se hýbat - ideálně v přírodě, abychom zamezili vzniku tolika psychických potíží, které jsou nyní prorostlé celou společností. 

(Stáváme se společensky emočně slabými a je to škoda. Pojďme to změnit, ať nás nesežere každá "větší ryba..." , protože, jak už víme, slabými se manipuluje velmi snadno.) 

Spousta lidí dnes trpí společenskou fóbií. 

Děti se bojí chodit do školy, mezi jiné lidi, do nákupních center, apod. Často a rádo se to zaměňuje za vysokou citlivost, ale je to jen další fóbie, kterou jsme si vypěstovali, díky rychlému nárustu technologického vývoje, kdy jsou lidé raději více doma, ve svém pokoji, kde se cítí v bezpečí. Nikdo je nekonfrontuje, nikdo jim neříká, že je něco špatně, nebo je něco možné vylepšit apod. A tak si držíme ten chabý pomyslný pocit bezpečí alespoň do doby, než musíme mezi jiné lidi - kde je třeba se za sebe opravdu postavit, umět se projevit tváří tvář, atd. 

V tom falešném bezpečí nám ale chybí společnost. (Jen rodina nestačí.)

A taky konstruktivní kritika, která nás posouvá mílovými kroky dopředu. 

Když se budeme vyhýbat tomu, co je pro nás ve společnosti nepříjemné, nikdy nedozrajeme. Nepřišli jsme sem žít do svých pousteven. Přišli jsme se družit, poznávat sebe i sebe navzájem, být pro druhé lidi zrcadlem stejně tak, jako jsou oni zrcadlem pro nás. 

A to se nemůže dít, pokud budeme sedět doma u počítače a kousat si nehty. (Ani on-line setkání tomu nepomáhají.)

Jediné, jak můžeme opravdu emočně vyrůst je,

postavit se svým životním výzvám a vnitřním strachům.

A proto se fyzicky setkáváme. 

Včera jsme měli team-bulding cestou na Sielfieldův kámen, kde to miluji a kde hrdinka z mé knihy Sarah zažila spoustu životních okamžiků, na které nikdy nezapomenu. 

Ženy mi pokládaly spoustu osobních otázek, ale také otázek týkajících se podnikání..., Načerpaly jsme spoustu vitamínů D, novou energii a chuť pro práci a do tvoření dalších nových projektů. Ženy skrze vzájemné sdílení úspěchů na cestě získaly sílu pro další růst a odvahu pustit se do věcí, do kterých se jim nechtělo, protože pro ně byly doposud neznámé a chladné. 

Radovaly jsme se ze společných chvil, obdivovaly, jak děti přítomných maminek rostou do krásy spolu s jejich podnikáním. 

Vyměňovaly jsme si kontakty a doporučení. A měli jsme se Božsky, protože jsme současně dělali něco pro své tělo, pro svá srdce. 

Svět je prostě nádherný. 

Sdílejme ho spolu. 

Nebojme se chyb, protože díky nim se učíme být lepší verzí sebe sama. Stýkejme se s různými lidmi, díky jejich zrcadlení snadněji poznáme sebe, jak si stojíme za tím, co říkáme i cítíme a to i v situacích, kdy nejsme plně přijaty. 

Nebojte se být jiní. 

Díky tomu můžeme společně růst. 

Taraka