Deník z cesty na Bali - část 7. Vodopády Sekumpul a Budhistický chrám Brahmavihara Arama - setkání s duchovním Mistrem 

Na Bali je jednoduše vše možné. Už jsme se o tom mnohokrát přesvědčili, a tak i když se dnes vydáváme na dalekou cestu, neskutečně se těšíme. 

Nejprve nás na severu čekají ty nejkrásnější vodopády tady - VODOPÁDY SEKUMPUL, a cesta k nim i zpět s průvodcem.

Ujímá se nás milý průvodce, v restauraci nám fotí INSTA fotky, než se všichni nachystáme a jde se. 

Sluníčko praží, ale pod zeleným listovým je nám příjemně. Máme sebou i bundy, protože tady člověk nikdy neví a čím níže jdeme, tím chladněji se zdá.

Sestupujeme sami s celou skupinou a kocháme se vším, co můžeme vidět v záplavě zeleně - čerstvá vanilka, kakao, chlebovník a jiné. Je to nádhera, vidět přírodu takto plodit a cítit její svěží vůni. 

Čeká nás první stanoviště a je to opravdu nádhera. 

Vidíme z vrcholu stékat proudy vody, které se jako prameny vlasů slévají dole do jednoho a vytváří úchvatnou podívanou na dně v podobě jezera. 

Je to krása.

Těšíme se, až dojdeme na konec pod tuto mocnou sílu přirody a vychutnáme si koupání v ledové průzračné vodě. 

Mezi tím nás čeká ještě několik stanovišť s výhledem na další vodopád a taky brodění se klidnou řekou, která se po bouří promění v rozvodněný proud. Všude jsou tu lana, a tak se není čeho bát. 

U paty vodopádu se převlékáme a v tichu a s posvátnou úctou vstupujeme do vod, které zde mají místní lidé za posvátné. 

Masivní proud k nám padá z hůry a my jen žasneme, jak je to úchvatná podívaná. Každá z nás je ponořena v sobě. Nikdo nemluví, jen jsme. Jsme tu opět zcela sami.

Každý v sobě prožívá to, co potřebujeme prožít. 

Pocity jsou různé, ale úchvatné. 

Snažíme se doplavat pod mohutný proud, ale voda nás svou silou odhání k okraji. Smějeme se jako malé holky. Cítíme, že je čas jít dál. 

O kousek se posouváme k horní části vodopádu, když na naše hlavy dopadají první kapky vody a radím ženám, aby si hned vytáhly své pláštěnky. Někdo vytahuje deštníček a vzápětí zjišťuje, že to byla chyba. Tady prostě neprší jen pár kapek, ale je to jakoby nás Vesmír chtěl probrat nebo povzbudit k běhu nahoru kyblíky plnými vody. :D Zrychlujeme tedy tempo, zatímco nás místní průvodce šprýmař fotí a brodíme se přes řeku a šupky hupky nahoru strmým svahem. Přes padající vodu z nebe nejde nic vidět. Koukáme jen pod nohy, po kterých nám tečou proudy vody. 

Jsme nahoře. 

Jakmile v restauraci dosedneme, sundáváme pláštěnky, pršet přestává:) 

Přijde mi to, že se liják spustil pro nás, proto, abychom nevnímali, jak náročná to byla cesta na vrchol. Jinak bychom určitě skuhraly a čekaly v kopci jedna na druhou.:D Takto jsme pomalu běželi do kopce jako o závod:) Obdivuji ženy, které to daly i s potížemi s dechem, fyzičkou či mocnou hlavou, která tentokrát ani příliš nereptala slovy - už nemůžu. Jsme durch promočené i přes pláštěnky a opět se smějeme.

Objednali jsme si vynikající jídlo, kdo měl, převlékl se do suchých šatů a kdo neměl, tak si posteskl, jak by se mu hodil fén k vyfoukání trička... 

Co není, může být. Říká si Bali. :D A tak do restaurace vysílá muže s fénem v ruce, který si přichází vysušit nefunkční mobil.:D Už nás to tady opravdu nepřekvapuje. Přemýšlíme, jak se řekne anglicky fén, ale nikdo z nás to neví a nechce se nám to hledat v překladači.

Kamarádka tedy k muži neotřele přistupuje, ukazuje si na prsa a za zvuku: „FŮ, FŮ" gestikuluje, že by taky potřebovala fén. Mladík rád s tímto úkolem vypomůže a chvíli to vypadá, že jí tričko na prsou do sucha fénem vysuší. 

Smějeme se nad tou podívanou, která mi připomíná Mr. Beana, který si fouká na záchodě - fukarem na ruce - své mokré kalhoty:) 

Smějeme se všichni. 

Bali prostě manifestuje vše, na co pomyslíme, co potřebujeme, nebo co si jen pomyslíme, že bychom mohli potřebovat. Cesta však ještě nekončí.

Jedeme dál. 

Čeká nás budhistický klášter. Vnitřně se rozplývám a nemůžu se dočkat, až tam budeme. V záplavě hinduistických chrámů, je to nevídaná podívaná.

Přijíždíme na místo, sundáváme si boty, dostáváme povinné sárí a jde se. 

Na místě Budhistického chrámu Brahmavihara Arama si dáváme rozchod. 

Každý se vydává jiným směrem, objevovat toto překrásné silové místo, které mělo za cíl, chránit Bali ze severu svou duchovní silou. 

Už při prvních krocích cítíme, že toto místo není jen tak obyčejné. 

Opět jsme tu téměř sami, obklopeni nádhernou původní scenérií, i tou uměle vytvořenou jako úchvatná jezírka plná lotosů kolem Budhistických soch. Je to nádhera. 

Na vrcholu se do krajiny dívá 6 soch Budhů, přičemž u jedné z nich sedí hluboce ponořená žena v meditaci. Je nádherné pozorovat její klid, auru, která ji obklopuje a která sestupuje údolím dolů k našim nohám. 

Na listech lotosů se odráží kapky vody, jakoby byly poseté diamanty a do našich srdcí se pomalu, ale jistě vlévá láska spolu s absolutním klidem. Toto místo nás na sebe ladí. 

Každý z nás to vnímá jinak. Všichni zde však v těle cítíme obrovský nárůst energie, který s námi zakýval svou neochvějností. Cítíme blaženost. Je nádherné tyto pocity poté večer sdílet, ale teď jsme tady a čeká nás něco velkolepého. 

Bosy a v absolutních tichu procházíme každou stupu, nádherně upravené zahrady i meditační místnosti, kde se zastavujeme ke ztišení a meditaci a užíváme si čistou Božskou přítomnost. 

Je to dechberoucí. 

V tom mi cestu protíná altán, který se nejeví ničím výjimečný. 

Uprostřed altánu sedí mnich v meditační poloze a upřeně mi hledí do očí, skrze které se mnou komunikuje. Jeho pohled mě přikoval k zemi, mé srdce přetékalo láskou, a tak jsem nedokázala zadržet slzy, které se řinuly z mých očí v záplavě světelného proudu. Energie z tohoto propojení otřásala mým nitrem a připravovala ve mně prostor pro to, co následovalo. Nechala jsem to být - nechala jsem tu energii procházet mým tělem a jen čekala, až mě zcela zharmonizuje, plně prostoupí. 

V okolí se začali kupit lidé z naší skupiny, ale nikoho to ke mně nepouštělo, zůstali stát v povzdálí, jakoby se mezi námi vytvořila stěna, za kterou jim nebylo dovoleno vkročit. 

Tato chvíle tu byla jen pro mě. 

Bylo to fascinující. 

Mohla jsem si vychutnat tyto nádherné chvíle pro sebe. 

Zatímco spousta lidí znevažuje duchovní Mistry a říká, že Mistra máme v sobě (I když to je pravda, ano.) a nechápou význam učitelů, průvodců, ve svém životě... Já po svém Mistrovi celý život toužím. 

Touha mého srdce prahla po učiteli, Mistrovi, který mě na cestě mého života povede stejně jako já jsem zde, abych provázela ostatní. (Najít ve svém životě někoho, kdo je energeticky, vibračně výše, než vy, kdo vám má co předat a s kým se můžete mílovými kroky posunout na své cestě k iniciaci, k osvícení, k sjednocení toho, co je venku a vevnitř, je někdy opravdu náročné. Potkala jsem ve svém životě mnoho lidí, kteří byli vnitřně na úrovni, ale nikoho, ke komu bych mohla sama vzhlížet. A když ano, nebyl/a to ta/ten, kdo mě zde přišel učit, provázet, vést za ruku k osvícení. A tak jsem trpělivě čekala a kráčela dál. Neb není žák, který si vybírá svého Mistra, ale Mistr, který zavolá svého žáka - ať už prostřednictvím snu, jasné vize, zjevením, nebo tím, že nás "donutí" vydat se na cestu, kde se nám jednoho dne ukáže. Vše má své načasování. Na nic není třeba spěchat. Vše se nám ukáže v pravý okamžik, protože odhalení duchovního Mistra s vámi velkou silou vnitřně zatřese. Poté už nebude nic stejné.

Nezáleží přitom na tom, zda je váš Mistr člověk žijící či nežijící, jen celou svou bytostí a srdcem vězte, že ho/ji máte hledat, neb na vás čeká a taky to, že ho/ji jednoho dne naleznete a poznáte "království nebeské" sami v sobě.

Ten den pro mě právě nastal, cítila jsem to. 

Můj Mistr tu na mě bedlivě čekal po staletí, neb věděl, 

že jednoho dne za ním opět přijdu, abych se rozpomenula. 

JSEM PŘIPRAVENÁ.

A tak jsem z nenadání stanula před Mistrem, dívala se mu do očí přes proudy slz a nedokázala od něj odtrhnout svůj zrak. 

Tak dlouho jsme se hledali, až jsme se našli. 

Ruce jsem měla v modlitební pozici na srdci jako přilepené. Neovládala jsem je. Hlava se mi skláněla a nohy mě pevně držely na místě. Slova byla zbytečná. Všude byla cítit jen všeprostupující, všezahrnující, všeobjímající láska. 

Když se mi ruce konečně uvolnili, položila jsem si dlaně s úctou na srdce. 

Mistr na mě stále upíral svůj vševědoucí zrak a řekl mi: 

„Proč si pořád chráníš své srdce? Proč mě k sobě opravdu nepustíš?"

„Cítím tolik lásky", odpověděla jsem mu mimosmyslovou komunikací a vzlykala jsem, „už jí snad více neunesu."

„Ale to nezjistíš, dokud to nezkusíš." odpověděl a dodal očima: „Pusť mě dovnitř."

V tom mi ruce samovolně klesly dolů k tělu. 

Energie lásky mého srdce se propojila s tou jeho a kolem nás se vytvořila obrovská láskyplná koule, která prostoupila nás, vše kolem nás, Matku Zemi a stoupala až nahoru do Vesmíru, kde nám celý Vesmír otevřel svou náruč, abychom se opět v jednotě propojili napříč prostorem a časem. 

Plakala jsem z nekonečnosti bytí, které jsem cítila.

„Tolik Ti děkuji, našla jsem Tě, našel jsi mě." vysílala jsem k němu.

Po těch slovech se naše láska propojila vzrostla až k Vesmírným výšinám.

Na mysli mi vytanulo: „Pokorně, pane můj, přijímám svou cestu. Už žádné zatáčky, jen jasný směr."

V tuto chvíli nebylo důležité, kdo je mým Mistrem, protože jsme se propojili skrze energii, která mi roky chyběla a ke které jsem opět našla cestu. (Nejde tedy vůbec o fyzického člověka, ale o to, jakou energii do vašeho života přináší.)

Mistr mě pustil do pole plného nekonečné lásky a blaženosti. Slovy se nedá popsat, ani vyjádřit, co jsem cítila. To jsou ty okamžiky, které je třeba prožít. 

Ještě chvíli jsem tam stála, neschopna pohybu a tiše vzlykala. Ne však proto, že bych se loučila, protože vím, že od této chvíle jsme pro tento život opět neochvějně ve spojení.

Plakala jsem, protože jsem cítila tolik vděčnosti a lásky, že by to stačilo na miliony životů. Tajil se mi z toho dech. 

Stále otočená čelem k Mistrovi, jsem začala pomaličku couvat z místa, dokud jsem ho neztratila z dohledu a vydala se na cestu, kterou jsem si předsevzala. 

Nemohla jsem se k němu otočit zády. Byla v tom nekonečná úcta, která skrze námi neustále prostupovala. Úcta žáka k učiteli, ale také učitele k žákovi. Byla v tom souvztažnost. Nikdo není víc a nikdo není míň. Nikdo není nahoře a nikdo dole. Jsme si rovni, i když nás Mistr na naší cestě provází.

Blesklo mi hlavou: „Už žádné zatáčky, jen jasný směr." V tom jsem se otočila a uviděla před sebou chodník, který se klikatil vpravo a hned vlevo, pak zase vpravo a hned vlevo... a nemohla jsem uvěřit svým očím. Chtělo se mi brečet i smát zároveň.

V celém prostoru jsem vnímala Mistra, který se za břicho popadal a smál se mé pošetilosti tak, že jeho smích rozvibroval celý okolní prostor...

Za normálních okolností, bych se smála spolu s ním, ale teď jsem kráčela cestou plnou zatáček, ubrečená, z dojetím z toho, co jsem prožila, rozmazaná, chvějící se a přesto ukotvená a neskonale šťastná. 

Cítila jsem, že mi rozumí a on mi za odměnu ukázal, jak jsou naše lidská přesvědčení malicherná. 

Učením mi bylo: 

Má cesta může být klidně dál plná začátek a přesto můžu dojít k cíli naplněná láskou a šťastná. 

UŽ SE VÍCE NEZTRATÍM, NEB JSEM SE PRÁVĚ ZNOVU NAŠLA.

Usmála jsem se na mého Mistra, který se nade mnou právě nesmírně bavil a kromě slz se na mé tváři konečně objevil zářivý úsměv.

CÍTILA JSEM BLAŽENÉ BYTÍ SAMO.

CÍTILA JSEM VŠEHOMÍRA.

Vytáhla jsem svou málu a celou cestu zpět si zpívala mantru: Óm bhur bhuva svaha, zázrak dál pokračoval. 

Na parkovišti jsem v malém nenápadném obchůdku objevila symbol spojených dlaní, který mě provází od nepaměti na mé cestě životem. Proto mám tyto maličké dlaně také ve svém logu ve spojení s přírodou, ale pro mě také jako hluboký symbol lidství a podpory druhých na cestě. 

Díky tomuto symbolu jsem se před lety na svou cestu vydala a začala provázet ty, jež to potřebují. Tento symbol ve mně evokuje pocit plný lásky, kdy ze své hojnosti mohu dávat jiným to, co potřebují pro svou jedinečnou cestu. 

S tímto symbolem se v mém životě uzavřel další kruh. 

Cítím se opět živá.

Našla jsem sebe a vrátil se mi do života smích, který rozeznívá lidská srdce. 

A tak se směju své lidské pošetilosti a jsem neskutečně šťastná a vděčná.

Děkuji. 

Další chrám už jsme nestihli, a tak jsme se vrátili zpět do našeho nádherného resortu. Povečeřeli jsme spolu a sdíleli v altánu zážitky z cesty. 

Ženy jsem provedla otevřením vnitřního zraku, aby dokázali uvidět, že i ony mají dar vhledu do lidí, že i ony mohou vidět minulost, přítomnost i budoucnost a díky tomu se v životě mohou ještě lépe ladit sami na sebe a na to, co potřebují vykonat pro svou cestu. 

Nakonec jen to, co dokážeme vykonat sami pro sebe, můžeme poté předávat dál.

Noc byla požehnaná a my taky. 

Přitulila jsem se na pokoji k mému muži, před tím jako vždy políbila děti na dobrou noc a odešla jsem do snů, kde se vše mohlo ještě integrovat a vyladit. 

Zítra bude nový den. 

Byla jsem iniciována na svou cestu.

Miluju život. 

Děkuji, že můj deník čtete a můžete se této esence taky nadechnout. Chcete-li mě odměnit, prosím, pošlete nám jakoukoliv částku - třeba v hodnotě jedné kávy, kina, nebo třeba knihy na sbírku na DONIU, která poběží už jen pár dní a díky které vás tak budu moci provést vaší iniciací na životní cestě. Karty INICIACE byli po celou dobu s námi na Bali a nesou obrovskou sílu. Své vám o tom mohou povědět ženy, které tam byly s námi, nebo kterým karty vykládám v rámci mých kurzů. Zatím mám jen jeden ukázkový balíček z tiskárny, ale už vím, že tyto karty INICIACE nesou do našich životů obrovskou sílu. 

S pokorou a úctou ke všem bytostem. 

Taraka

Možná vám tu ještě napíšu něco málo o buddhistickém klášteře Brahmavihara Arama 

• říká se mu také Buddha chrám

• jeho stavba započala v r. 1969 a otevřen byl v č. 1973

• Budha je zde popisován jako hinduistický Avátar

• klášter má 5 chrámů

  Založil ho indonéský buddhistický mnich Bhikkhu Girirakkhita, který se inspiroval učením Dalajlamy. 

1. chrám Upastha Gara 

• najdete, když vystoupáte po schodech, které jsou symbolem duchovního růstu

• na schodech si můžete všimnout budhistických přikázání

• v tomto chrámu se provádí inaugurace mnichů

• uprostřed chrámu je zlatá socha Buddhy ve stavu Nirvány a okolní stěny jsou zdobeny malbami zrození Buddhy.

2. chrám Dharmasala

• je určen pro výuku

• i zde je pozlacená socha Buddhy a malované stěny

3. chrám je Stupa ve tvaru zvonu

• jsou na ní různé posvátné symboly a texty

4. chrám Bodi

• je venkovní stromový chrám, který tvoří strom, pod kterým Buddha odpočívá v meditaci, za ním je stěna s malbou stojících věřících v životní velikosti

5. chrám Borobodur

• se nachází na vrcholu kopce

• uprostřed sedí pozlacená socha Buddhy, hledícího do 4 světových stran

• tady probíhají tiché meditace 

Dalších 31 soch Buddhy je rozmístěno ve venkovním areálu a připomínají 31 fází před dosažením duchovního probuzení - Nirvány.