Únava jako začátek konce

Tolik lidí se dnes potýká s únavou, duševní mlhou, únavou mysli, těla i ducha..., že mě to dovedlo k napsání tohoto článku. 

Únava totiž nepřichází náhle. Nezazvoní u dveří s jasným oznámením, že už je čas zpomalit. Připlíží se tiše, nenápadně, často převlečená za povinnost, zodpovědnost nebo větu "ještě toto dodělám - to zvládnu". A právě proto bývá tak nebezpečná. Ne proto, že bychom byli slabí – ale proto, že jsme zůstali příliš dlouho silní.

Toto není článek o obyčejné únavě po náročném dni. Je o té hlubší únavě, která zasahuje naši existenci, duševní pohodu, a která je posledním varováním a ukazuje nám na to, že se něco v našem životě vzdálilo pravdě.

Únava jako duchovní signál

V mnoha spirituálních tradicích je únava chápána jako ztráta souladu s vlastním rytmem. Energie neproudí, protože je blokována:

• potlačenými emocemi, 

• nevyřčenými slovy, 

• neschopností říct: "ne", 

• životem, který žijeme podle očekávání druhých,

• nedostatečnou výživou, 

• nedostatečným pohybem,

• nedostatečným spánkem, 

• velkým přísunem návykových látek, které to vše mají zamaskovat (kofein, alkohol, drogy, léky na spaní, na energii apod.) 

Duše neumí křičet. POSTARÁ SE O NÁS TAK, ŽE NÁM VYPNE PŘÍSUN ENERGIE. 

Únava tak není trestem, ale je naší ochranou. Posvátným zastavením, které říká: „Tudy a takto už ne!"

Když dlouho ignorujeme sebe,

potřeby těla, výživy a sebe-péče, vede nás často dlouhodobá únava ke vzniku chronického stresu, přetížení nervového systému a potlačování vlastních potřeb. Typické je to zejména u lidí, kteří:

• jsou vysoce zodpovědní,

• mají tendenci pečovat o druhé na úkor sebe,

• hledají svou hodnotu ve výkonu,

• neumí odpočívat bez pocitu viny.

Tělo v určitém bodě převezme vedení. Pokud mysl pokračuje v režimu "musím", tělo řekne "nemohu". Jednoduše se vypne a člověk nemůže vstát z postele, pohnout se z místa, nebo třeba dělat něco do hloubky či pořádně, protože mu život přestává dávat smysl.

Z počátku se to může projevit jen častými migrénami, bolestmi těla, nespavostí, častým buzením v noci, zvýšeným pocením, zvýšeným ochlupením na bradě a kolem rtů u žen, podlamováním kolenou, nerovnováhou, ztrátou stability, nebo pocitem, že vidíte svět jako na vodě a je vám nepříjemně ve vašem těle. Často v takových chvílích lidé zapomínají, zmatkují, nic se jim nedaří, apod....

Když jsou však všechny tyto signály pro změnu negovány, přijde stav vyhoření, stav bez energie, stav odpojení od těla a možností jej ovládat - respektive s ním zde na Matce Zemi spolu-tvořit. Prostě vás to vypne a tak nebudete schopni ani vstát z postele. (V praxi jsem se mnohokrát setkala s tím, že to lidé dotáhli i do vážnějších nemocí absolutního odpojení - například srdeční infarkt nebo mozková mrtvice, kdy už tělo nevědělo, jak jinak říct: „DOST ČLOVĚČE, ZASTAV SE.") Jak by řekla dnešní mládež: ODPOČIŇ SI, CHILLUJ. :D

Konec, který se bojíme pojmenovat

Únava sama o sobě není koncem. Je začátkem konce něčeho, co už není udržitelné:

• konce neustálého tlaku na výkon

• konce role silné ženy, která všechno zvládne

• konce vztahů, kde se dává víc, než je přijímáno, kde není rovnováha

• konce života v rozporu se sebou

Často se snažíme tento konec oddálit. Zabereme. Přidáme disciplínu. Více kávy. Více sebekontroly. Ale čím déle vzdorujeme, tím bolestivější bývá pád.

Poznáváš se v tom?

Ráno vstaneš unavená ještě dřív, než den začne. Děláš věci správně, ale bez radosti. Máš pocit, že žiješ život, který je funkční, ale prázdný. A někde hluboko v sobě víš, že takto už dál jít nechceš – jen nevíš, jak jinak.

Únava v takových chvílích není slabost. Naopak. Je to vnitřní moudrost, která se snaží dostat ke slovu.

Zastav se a polož si nyní tyto otázky:

Odpovědi nehledej skrze hlavu, ale nech je znít v těle:

• Kde v životě přepínám své síly?

• Co dělám jen proto, že se to ode mě očekává?

• Kdy jsem naposledy cítila opravdovou radost a lehkost ze života?

• Co by se stalo, kdybych si dovolila zpomalit? Kdybych přestala dělat to, co mě ubíjí?

Odpovědi nemusí přijít hned. Stačí, že se nebojíš zeptat. Časem Ti přijde odpověď. 

Únava je jako Iniciační brána

V ženských přechodových rituálech je často předstupněm proměny. Staré já se vyčerpá, aby nové mohlo vzniknout. Je to proces smrti a znovuzrození – tichý, nenápadný, ale hluboký - aby se do Tvého těla opět navrátil život.

Když si dovolíme únavu neposuzovat, ale naslouchat jí, může se stát průvodkyní na naší cestě, která nás naučí hranicím, pravdivosti k sobě samé i ke světu, a která nám pomáhá vrátit se domů - do těla a cítit se ve svém těle i životě plnohodnotně a hezky. 

Výzva pro Tebe

Pokud cítíš únavu, která se nedá dospat, možná nejsi rozbitá. Možná jsi připravená pustit to, co už ti neslouží. Připravená žít pomaleji, pravdivěji, jemněji k sobě samé.

Dovol si konec neurychlovat ani neoddalovat. Buď s ním ve spojení.

Protože za každým skutečným koncem čeká začátek, který není založený na výkonu – ale na bytí - na tom, jak se rozhodneš žít svůj život - pro sebe a za sebe. 

DOVOL SI ZMĚNU. 

TARAKA

PS: Pokud chcete tipy, jak zatočit s únavou, přidám vám je třeba do dalšího článku, ať toho není mnoho. Napište mi.