Cesta duše aneb co nás učí každodennost

Cesta duše je předurčena. Jak rychle nebo pomalu zvládneme zkoušky na své cestě, to je jenom na nás. 

Proto se užívá známe přísloví: Cesta je cíl. 

Jakmile mu opravdu porozumíme na úrovni srdce, stane se skutečností. 

Nejde o to, zda doběhneme do cíle první nebo poslední. Nejde ani o to, jak dlouho naše cesta bude trvat. Jediné na čem záleží, je to, zda si na své cestě dokážeme užít každý jeden krok, každý okamžik. 

Častokrát se lidé ptají, jaké dary nesou, co mají dělat, tápou nad tématy svého poslání i darů své duše. Jednoduchým vodítkem přitom je, jednoduše dělat to, co vás baví, naplňuje radostí, u čeho vydržíte hodiny a nikdo a nic vás nevyruší, ani vás ani stádem volů nedostane od toho, co tvoříte.

Nejde o to, živit se tím, co je vaším darem, či posláním, často jde o sévu, o naplňování dharmy v každodennosti - tedy o způsob bytí v souladu s Božstvím nebo-li vesmírnými principy v každodennosti. S tím do našeho života přichází požehnání, synchronicity i bohatství, ale především vědomí lásky, čistoty, pravdy, jednoduchosti, laskavosti, pokory, odpuštění, vnitřní radosti bez příčiny, jednoty, hlubokého vnitřního ticha, atd. 

I nadále však neseme svou lidskou podobu, která se potýká z různými strachy, či obavami. Čím více však jsme v jednotě sami se sebou, čím více život opravdu žijeme a nejen o něm mluvíme, tím méně tyto nižší programy vystrkují své růžky, aby nás naučili, jak ještě více a lépe kráčet cestou lásky a otevřeného srdce. 

Položte si dnes tyto otázky: 

Co miluji? 

Co mě baví tak moc, že bych to mohl/a dělat pořád i zadarmo?

A pak se tomu denně věnujte.

Jak skrze to, co miluji, mohu pomoci ostatním? 

Mohou to pro vás být jen malichernosti, ale co vy víte. Dokud to nezkusíte, dokud se denně nedotknete sebe uvnitř svého nitra, nevíte nic..., jen se domníváte, ale to nestačí.

Naše dary se nám většinou nejvíce otevírají v absolutní lásce, nebo v životní fázi absolutního propadu - kdy nás opustí naši blízcí, nebo partner/ka, ztratíme práci, jistoty, přijdeme o střechu nad hlavou, rozvedou se nám rodiče, nebo prožijeme-li, cokoliv jinak traumatizujícího. 

V té chvíli se totiž stává hranice mezi životem a smrtí, tenkou nepatrnou linkou. V té chvíli plně zakoušíme sebe v bolesti a hledáme z ní upřímně a opravdově cestu ven. 

Často říkáme věty typu: „Konečně začnu žít sebe." 

Toho, že

• nebudeme přijati takoví, jací jsme

• nebudeme pochopení

• budeme opuštěni

• zůstaneme sami a neštěkne po nás asi pes

• nás odsoudí, negativně ohodnotí,

• atd. atd. 

Otázkou tedy zůstává: 

PROČ SE OBKLOPUJEME LIDMI, KTEŘÍ NÁS NEPŘIJÍMAJÍ TAKOVÉ, JACÍ JSME? 

PROČ SE OBKLOPUJEME LIDMI, KE KTERÝM NEMÁME DŮVĚRU? KTERÝM SE BOJÍME SVĚŘIT A MLUVIT S NIMI O VŠEM? 

PROČ SE SNAŽÍME BÝT V OČÍCH JINÝCH NĚKÝM JINÝM? STYDÍME SE ZA SEBE SNAD? NEBO? 

PROČ RADĚJI ŽIJEME VE LŽI SAMI PŘED SEBOU, NEŽ ABYCHOM ŽILI SEBE?

Nejde z našeho životě dlouhodobě vytěsňovat to, co nás bolí, zatěžuje, trápí, co nutně potřebuje změnu, ani to, co na sobě nepřijímáme, nebo považujeme za podivné. 

To, co vytěsňujeme, nás jednoho dne dožene, ať už na zdraví nebo na duši. 

Čím dříve tedy poznáte sebe a přijmete se s těmi všemi podivnostmi, tím dříve začnete kráčet svojí cestou a tím dříve budete moct tím, co pro vás bylo doposud podivné, inspirovat ostatní, kteří to mají taky tak, jen se o tom báli mluvit stejně jako vy. 

Co nás naučila naše každodennost během cesty po Mexickém Yucatánu? 

Naučila nás klidu. 

Tomu, že všechny strachy, které lomcovaly mým mužem před odletem na základě čtení různých serverů, pominou v okamžiku, kdy se stáváte součástí dané komunity, kdy přijmete jejich způsob a tempo života za vlastní, aniž byste přitom ztratili sebe. 

Naučila nás, udržet si zdravý rozum a místo konzumismu podpořit místní lidi v tom, co přináší na Matičku Zemi. 

Naše první cesta v Cancúnu mířila na pláž Delfines. 

Jde o jednu z největších pláží, kde byli dříve často k vidění delfíni. Možná na ně budete mít štěstí brzo ráno z vyhlídky El Mirador. My jsme se na pláž dostali odpoledne v okamžiku obřích vln, které jsme si nesmírně užili. Samozřejmě jsme se cestou zpět vyfotili jako správní turisti u barevného nápisu Cancún. 

Blízko této pláže je archeologické naleziště El Rei, které však bylo v době naší přítomnosti v rekonstrukci, a tak jsme se aspoň projeli místním taxikem a podívali se do ulic, kam turisté obvykle nechodí. 

Skvělou pláží pro děti i dospělé je: 

• pláž Choc Mool

kde byla původně  umístěna socha mayského Boha deště. Byla jednou z prvních pláží, které zde byli otevřeny. Dá se zde potápět, nebo jen tak ležet na pláži. Voda má nádhernou tyrkysovou barvu a můžete si tady půjčit i vše pro vodní sporty, my jsme si užili jen sebe navzájem, plavání a lovení mušlí. Dokonce ke mně připlavalo srdce oceánu. 

Prošli jsme si okolní pláže plné barů, podivně oblečených tanečníků a usadili se v restauraci, abychom si vychutnali naše první mexické burrito, které se stalo pro náš pobyt také posledním, spolu s ochutnávkou mexického piva a tradičního drinku Michelada, který se připravuje z piva, limetkové a rajčatové šťávy, chilli a směsi koření. (To k životu opravdu nepotřebuji.) 

A tak jsme z této konzumní oblasti odfrčeli dál. 

Čekala nás cesta na Isla Mujeres - Ostrov matek

Klid mimo Cancún se však nekonal. Přeplněný ráj plný lidí, lodí, obchůdků, plážových restaurací, soch žen, které však nejsou původní. Můžete zde dá najít i Street art podporující ochranu oceánů nebo Záchrannou stanici želv. Jógu si zde můžete užít v The Treehouse Yoga hned u slavné pláže Playa Norte, kde se Nebe setkává se Zemí a která spolu s pláží Centro nese modrou vlajku, takže vám učaruje krásou průzračné vody, hladkého bílého písku a dokonce tady můžete omrknout podmořské muzeum Museo Subacuático de Arte - Musa, které čelí účinkům klimatu na oceány a útesy. Na těchto sochách roste mořský život spolu s korály, což je úžasné. 

Tento ostrov byl zasvěcen mayské bohyni lásky a plodnosti Ixchel. 

Ix Chel byla také mayskou bohyní měsíce, léčitelství, porodů a tkaní bavlny. Její jméno v překladu znamená "Paní duha". Opatrovala vody jezer a pramenů, proto jí byly zasvěceny vodní zdroje a např. Isla Mujeres "Ostrov matek" nebo jeskyně Bolonchén na Yucatánu, kde se pořádaly ženské poutě, žádající Bohyni o pomoc..

Můžete tu najít spoustu úchvatných mušlí s růžovým perleťovým středem. Je to krása. Co nás na tomto ostrově naprosto okouzlilo, byly nejen mušle, ale taky nádherné deky vyráběné místními lidmi v té nejvyšší kvalitě, kterou už jsme jinde v celém Mexickém Yukatánu nenašli, krajky podtrhující ženskou krásu a taky úžasné restaurace plné skvělých jídel pro vegany i vegetraiány jako Chayo a Cacao nebo Aroma Isla. 

Mrzí mě, že taková místa nemáme u nás v ČR, protože se v zahraničí vždy najím lépe, než tady. Ale mění se to a věřím, že v brzké době najdu na stáncích třeba v zoo, nejen párek v rohlíku a smažený sýr s hranolkami, ale taky třeba ovocný kelímek nebo jiné vege dobroty. 

V restauraci Aroma Isla jsme si užili blažený čas. 

Místo na nás vdechlo svůj klid, spolu s meditujícím Budhou u vstupu, zapálenou vonnou tyčinkou, zelenými lístky kam jen oko dohlédlo a nádhernými ornamenty jablka na stolech. Cítili jsme se jako doma. Vše bylo tak dokonale jednoduše nádherné, čisté, voňavé a jídlo neskutečně mňamózní, že jsme si odsud odvezli nejkrásnější zážitky z dovolené spolu s jejich trikem s heslem: „Nemůžeš udělat všechny lidi šťastné, nejsi avokádo." :D

To nám připomněla tato cesta. Stejně jako to, že i v absolutním ruchu, můžeš naleznout oázu ráje uvnitř svého srdce. 

Po zkušenostech z předchozích dní jsem čekala velmi podobnou atmosféru v zábavním vodním parku X-CARET. 

Byla jsem však mile překvapena, a tak mě tato cesta opět připomněla dávné učení: NEOČEKÁVAT - ANI DOBRÉ, ANI ŠPATNÉ, vždy nás nakonec vesmír překvapí více, než bychom si sami dokázali vysnít. :) 

Tento park je opravdu obrovský a dá se tu mnoho zažít. Čekáte davy turistů, ale Ti se po průchodu vstupním terminálem rozprsknou neznámo kam. 

Můžete zde plout na lodičkách, nebo sami proplouvat 50 minut řekou mezi skalami, mangrovníky, pod netopíry v jeskyních i vodopádky. Je to krása. Na konci vás lehce promrzlé čeká odměna v podobě sítí zavěšených na palmách, teplých paprsků slunce a pokud máte štěstí a objednali jste si jídlo, tak i dobrot v restauraci. Pozorujete  z výšky skaliska pod sebou, dýcháte svěží vzduch, lehký vánek vám suší vlasy, a čas tak neskutečně rychle utíká, že najednou zjistíte - po úchvatném představení tvořeném 600ti lidmi, kteří skrze svůj talent vypráví příběh vzniku jednotlivých míst Mexického Yukatánu, že je pomaloučku půl desáté večer a měli byste se vrátit na hotel. :) 

Opět jsme se přesvědčili o tom, že nádherné chvíle utíkají světelnou rychlostí. Proto je třeba, vychutnat si každičký okamžik v nich. (A těžké chvíle? Vězte, že i ty jednou pominou.) 

Poslední den nás čekal přesun z Cancúnu do Valadolidu s návštěvou úchvatného mayského města Cobá. Město Cobá se ukrývá v džungli a má největší síť kamenných cest.  Z padesáti jich je šestnáct odhaleno a zpřístupněno, zbytek je pod nánosem džungle. Najdete zde jednu z  největších pyramid mexického Yucatánu Nohoch Mul o výšce 42 metrů. Téměř na žádné pyramidy se v dnešní době nedá vystoupat, což je škoda pro turisty, ale sláva pro samotné památky, které si díky tomu snad zachovají svoji původní tvář. 

Před vstupem si můžete dát v restauraci skvělé jídlo a osvěžit se pitím, a pak se vydat zdolávat jednotlivé stezky. Uvnitř již nenajdete žádné stánky s občerstvením, ani vodou, tak se na to připravte. 

Toto místo si ještě zachovává sílu a hloubku posvátnosti. I když jsou některé pyramidy dávno vyhaslé - co se týká účelu, který měly.., jsou zde i místa, která mají obrovskou sílu a vedou k rozpomínání záměru našich duší. Stačí se ztišit a chvíli zde zůstat. 

Co nás tato pouť naučila? 

Hrát si a nebrat se příliš vážně. Oslavovat život v okamžicích, i když ztrácíme naději, že se naše sny nebo vize naší duše naplní, nebo když jsme zapomněli naslouchat posvátnému volání naší duše. 

Ukázala nám, jak snadno se dá překročit práh a obdržet zasvěcení na těch nejméně očekávaných místech, kde vibrace stoupá bez našeho přičinění, jen proto, že jsme. 

Jak důležité je, naslouchat volání naší duše a jít na místa, kde se setkáme či plně propojíme s rodinou naší duše, s naším kmenem a obdržíme dary pro nás nevídané, i když jim v ten okamžik ještě třeba ani nepřidáváme žádnou váhu. 

Také to, že vše se zde děje pro nás. Ano, i to nepříjemné, či bolavé, i to radostné a krásné. Čím dříve, to přijmeme, tím lépe.

Pokračování příště. Než se s vámi rozloučím, zajímá mě,  co si z tohoto článku odnášíte pro sebe. Budu ráda, když mi napíšete. 

Taraka