Padlá duše povstala

Padlá duše povstala🙏🏻 - básnička pro podporu všech lidí, kteří cítí, 

že se ztratili. Pojďte se znovu nalézt.

Škemrám o lásku,

jak chudý pocestný natahuji ruce.

Škemrám o lásku.

Bože! Jde mi z toho puknout srdce.

Vím, že ty jsi tu

součástí mé duše plné,

škemrám o lásku,

mé srdce tiše tone.

Ruce napřaženy,

však stále prázdno cítím,

tak upíjím se 

či zajídám svůj žal...

Škemrám o lásku.

Ach, tak sama se cítím,

nikdo mě ještě zcela nepoznal.

Přes stará zranění

kopu kolem sebe.

Škemrám o lásku,

však prázdnota mě zmáhá.

Z každého pohledu

jen cítím,

že jsem sama! Sama! Tak sama!

Škemrám o lásku...

Stačí mě chvíli držet v objetí beze slov falešných,

vyplakat se chci - to dneska tolik cítím...

Škemrám o lásku, ať naplní můj pohár bezedný.

Už nechci vstát

a zase cítit bolest.

Plamen vyhasl,

rodina zájem nejeví...

Škemrám o lásku,

na prahu života je konec...

...ďáblovi mávám do chřtánu.

Do očí náhle posvítí mi slunce ranní,

už neškemrám s koncem jsem smířená. 

V tom ze sna procitne má vnitřní paní, 

která chce být v tom světle viděna.

Už neškemrá.

Nyní ví naprosto přesně,

ničila zbytečně kratičký život svůj.

Děkuje Slunci,

cítí se probuzena ve dne,

objevuje své vlohy na sklonku...

Dělá první krok pak druhý, třetí, čtvrtý...

Neškemrá,

nikdo jí nedá to, co chce.

Jen jde,

viděna všemi těmi lidmi,

mučila sama sebe bez boje.

Kašle na to!

Jak Fénix z popela dnes vstala.

I kdyby to byl ten den poslední.

Cestou jde,

už necítí se sama,

celý Vesmír i Země kráčí s ní.

Je poctěna.

Svět u nohou jí leží.

Opřená o klacek

jak žezlo královské.

Je viděna!

Však zvedá hlavu stěží,

jde a kráčí dál svým životem.

Přijala, 

že na vše je tu sama.

Překročí překážku,

pak další zdolává.

Neškemrá!

Cítí se milovaná!

Najednou ona sama 

lásku rozdává.

Kde vzala se tak náhle?

Neví.

Nezáleží na tom v žádný čas.

Už nepláče. 

Neškemrá u žádných dveří

užívá si život

spatřený svýma očima.

Láskou se stává.

🙏🏻

Taraka 

PS: Více básní najdete tady >>

PS2: Několikrát se mi stalo, že jsem slyšela lidi říkat, že až umře ten, co jim způsobuje bolest, tak se jim konečně uleví a budou žít svobodný život. Zapomínají však na to, že ani potom úleva nenastane, protože tu bolest a to, co je opravdu ničí, si nesou v sobě.

Pokud vám tedy například vaši rodiče nedali tolik lásky, kolik jí potřebujete, cítili jste se v jejich přítomnosti neschopní, ponižování, nemilovaní, odmítání, nepřijímání, divní, nedostatečný, a tak dál...

Nezmění se to ani tehdy, když odejdou ze života. Ani tehdy, když z jejich života odejdete vy.

Jak je to možné?

Protože každý člověk, který ve vás vyvolává tyto pocity, je ve vás může vyvolávat jen proto, že se vy sami,uvnitř sebe, takto cítíte.

Tedy, uzdravte svůj vztah k sobě. Zjistěte, kým jste bez hodnocení vašeho okolí.

Co z toho, co o vás povídají, jsou opravdu vaše slabiny, na kterých můžete zapracovat a proměnit je ve své dary. Anebo to prostě přijměte a tím pádem, kde není odpůrce není žalobce.

Taky neumím zpívat jako operní pěvkyně, no a co. Ona zase třeba neumí psát knihy.

Chápete?

Každý máme své jedinečné dary. Najdi ty svoje a oceň se za ně ty sama, pak pocítíš klid, který hledáš.