Poslední rozloučení jako požehnání
Přesně tak to je:
„Než začnete někoho uzdravovat, musíte se jich zeptat, zda jsou ochotni se vzdát toho, co je činilo nemocnými. Lidé volají po změně. A přece se drží starých vzorců, které je souží. Hledají uzdravení, ale odmítají se rozloučit se svými návyky, identitami, připoutanostmi. Tím udržují své utrpení. Topící volá o pomoc, a přece svírá kámen, který ho stahuje ke dnu. Nevidí, že nezápasí s proudem, ale sám se sebou. Není možné se osvobodit od utrpení, aniž bychom byli ochotni pustit se řetězů, které nás drží. Chápete? Utrpení je něco, co dobře známe. Je to hluboce vyjetá kolej v naší mysli. Rytmus, podle kterého jsme celé roky tančili. A i když to bolí, je přeci jenom známé. A to, co je nám důvěrně známé, jakkoli nesnesitelné to může být, často upřednostňujeme před děsivou rozlehlostí neznáma. Uzdravení však nespočívá v tom, že k tomu všemu, co už je, něco přidáme. Ale v tom, že se něčeho pustíme. Není to něco, co získáme. Ale něco, co propustíme. Abychom mohli udělat první krok ke zdraví, musíme zanechat verzi sebe, která v nemoci nacházela určitou pohodlnost. Tedy dříve, než požádáte o uzdravení, zeptejte se sami sebe: Jsem připravený/á nechat jít, kým jsem byl/a, a stát se tím, kým se mám stát?" ~ První věta je přisuzována Hippokratovi. Autor navazujícího textu načetl Alan Watts.
Pojďte tedy něco pustit a možná pocítíte, že teprve začínáte žít, bez ohledu na váš věk. Vidíme se 29.11.2026 a já se na vás neskutečně těším na seminář Znovuzrození - život - smrt, kde vás provedu smířením se smrtí.
Letošní podzim je plný ztrát a proměň, výraznějších, než kdy dříve.
Když připustíme, že s odchodem blízkých ztratíme kousek sebe - tu část, se kterou jsme se doposud identifikovali, zpočátku to bolí. Ale poté možná konečně uvidíme, kdo jsme pod tím vším byli, čím jsme si mysleli, že jsme. Kdo jsme, když odložíme masku manželky, nebo třeba dcery, pečovatelky, apod.
Můj dar provázet ty, jež zůstali, se objevil hned po narození, respektive poté, co jsem začala mluvit ve větách a chodit. Chodila jsem neustále za mou mámou a vedla ji k vyrovnání se smrtí. Tím to však nekončilo. Před smrtí babičky jsem byla opět vedena k provázení, jak o tom píšu tady >>
Možná je to tím, že jsem narozená ve znamení štíra, nebo i tím, že jsem přišla na svět den po dušičkách, den před novoluním, kdy jsou ztenčeny světy mezi viděným a neviděným. Ať je to tak, či tak, smrt pro mě nikdy nebyla strašidlem, spíše návratem domů. Za mě smrt přichází v bílém a je plná lásky a světla.
Jednoho dne, všichni odejdeme.
A když se naučíme ze ztrátou vyrovnat, když se naučíme oslavovat život v každodennosti, bude se nám lépe žít a duše bude v lehkosti odcházet na druhý břeh.
A tak jsem byla dojatá, když mě kamarádka, Hvězdička požádala, abych provedla její rodinu přechodovým rituálem rozloučení. A protože je těch rozloučení aktuálně velká spousta, ať už skrze úmrtí nebo rozchody, napadla mě důležitá myšlenka, jak se vyrovnat se ztrátou.
Každý den se setkáváme se smrtí, aniž bychom si to uvědomovali. Po každém dnu, přijde noc, po které se opět rodíme. Smrt přichází i jako pauza po každém výdechu. Nebo třeba v podobě zimy, kdy v přírodě nic neroste.
Život je neustálá změna.
Pokud bychom šli od domu k domu a zeptali se lidí, zda jim někdo umřel, všichni by řekli "ano."
Rodíme se a umíráme, abychom se znovuzrodili. Bolest to přináší těm, co po nás zůstali, protože se musí potýkat s prázdnotou. Alespoň do té doby, dokud nepocítí, kolik milosti a lásky mohou ve smrti najít, a jak hluboce je to může proměnit.
Co nám velmi často chybí je: Vzdát se lpění na příběhu stvořeném naší myslí.
Život je pomíjiví.
Abychom se osvobodili, potřebujeme přijmout změnu - včetně toho mezistavu, který nás ochromí. Po smrti někoho blízkého už náš život nebude jako dřív. Vše se tím změní. A nepřijetí, truchlení i přijetí - až osvobození je důležitou cestou, kterou nelze obejít.
Smutek nemůžeme potlačit, můžeme ho jen přijmout a v lásce jím projít.
Uvědomovat si změnu, kterou to přineslo. Uzavřít jednu kapitolu a skrze počáteční chaos, skrze prázdno vyjít silnější. Postavit se změně čelem.
Opatrujte se moji milí. A ať už se nyní loučíte s někým kdo zemřel, nebo třeba procházíte rozchodem, věřte, že znovuzrození nakonec přijde.
Tuto básničku jsem napsala pro rodinu jednoho mladého muže, který už není mezi námi.
Ta o smrti
Nestyď se za to, že žiješ dál.
Neboj se ani radovat.
Jeho duše ve světle září,
dívá se na to, jak se Ti zde daří.
Vzpomínku na něj ucti tedy tak,
že se po vyplakání,
začneš znovu radovat.
A když přepadne Tě vzpomínka na něj,
zapal si svíci,
usměj se v srdci na něj.
Poděkuj za to,
že tě měl rád,
že společný čas života,
jste mohli
spolu se radovat.
Měl štěstí, tě znal
a ty zase jeho.
Miluj tedy dál,
i když zde už není jeho tělo.
A pokud víš, co měl rád,
tak běž a udělej to.
Tak uctíš jeho odkaz na zemi.
Děkuji, že jsi tu s námi byl a svůj život žil.
Teprve nedávno jsem si uvědomila, že pokaždé, když odejde někdo, kdo mi byl blízký, začnu dělat to, co měl rád v době jeho odchodu nebo narozenin. Děje se to samo, aniž bych si to uvědomovala a přišlo mi to aktuálně opravdu hezké. Můžeme tak na své blízké stále vzpomínat, ale taky si užít to, co měli rádi. Možná tak ochutnáme něco nového, něco nového vyzkoušíme, nebo zažijeme. Tak jako si třeba na babiččiny narozeniny koupím koblihu, nebo velkou pletýnku, kterou milovala. Nebo na kamarádovi narozeniny vyjedu ven na kole. Dělám to, co měli rádi a přináší mi to radost, hezkou vzpomínku na ně a pocit naplnění.
Co by jste dělali vy? Jaká je vaše vzpomínka na ty, co odešli? Co milovali? Co dělali?
Když odejde náš blízký, jdeme na pohřeb, pláčeme, truchlíme a poté jdeme na trachtu - zapíjíme žal, jeho život... Za mě to tak ale není správně. Chybí mi v tom všem hloubka, rituál pouštění, rozloučení, uctění a vděčnost, radost i oslava života toho, co odešel. A tak jsem vděčná, že se můžeme loučit jinak.
Cítím hlubokou vděčnost za to, jak může být rozloučení s člověkem plné a krásné.
Jiné, než jaké jsme ho znali.
Byla jsem požádana, abych provázela přátele RITUÁLEM ROZLOUČENÍ. Sešlo se tolik krásných lidí, aby uctili památku muže, který odešel tak brzy a přesto v čase, který si pro svůj odchod zvolil. Někdo plakal, někdo se smál při vzpomínce na jeho život a někdo jen nevěřícně zíral do prázdna. Ale nakonec…, nakonec všichni pocítili sílu jednoty, podpory a lásky.
Věřím, že to je ta chvíle, která všechny jeho blízké podpoří v okamžicích života, kdy se budou cítit na svou bolest sami. Protože nikdy nejsme sami. Vždy za námi stojí dav plný podpory, lásky a síly. Dav, který čeká i na naše znovuzrození se v nové podobě sebe. Protože i k tomu nás odchod ze života vede: k bilancování, k proměně, k uvnitřnění, k tichu.
Společnými silami jsme vysadili jako vzpomínku za našeho blízkého strom bez listí. Jak symbolické v tomto čase. I tak časem zapustí kořeny a lidé v jeho blízkosti zažijí jeho plnost a krásu. Přijde proměna.
K jeho uctění a památce byl vybrán PLATAN
Strom jsme společně vysadili na místě, které tento muž budoval a miloval, kde se setkával s těmi, které měl rád. Kde tvořil a vkládal ideály do nové generace.
Dojímá mě to.
Součástí rozloučení a uctění byla řada rituálů, protože obřad nakonec není jen oslavou a uctěním života toho, kdo odešel, ale je tady především pro ty, co zůstali. Pro ty, jež se potřebují v těžkém čase o někoho opřít a nepřestat milovat.
Děkuji za vaše děkuji. Děkuji, že jste byli s námi. Děkuji, že jste si dovolili prožít vše, co přišlo, opravdu se rozloučit a poděkovat.
Jak napsala Janička:
"Vděčnost, láska, podpora a síla lásky v takové těžké chvíli, kdy se vše rozpadá.. To je dar, který jsem díky Tobě Tarako a všechny hvězdičky, co pro nás zpíváte podporující mantru zažila. Ještě teď se mi třesou ruce, když si vzpomenu na dnešní odpoledne, kde se asi 300 lidí společně spojilo a spirálou prošlo cestu od očistného ohně, kde spálili vše staré, aby zamířili k novému, k nově zasazenému stromu naděje a propojeni. Tolik lidi se dnes spojilo v lásce, podpoře a světle a jsem neskutečně vděčná, že jsi nás touto těžkou, ale posvátnou dobou provedla právě ty Tarako. Dekuji.
Dekuji moc za tvoje slova i za to božské světlo, které jsi nám seslala. Za tu úžasnou podporu, která stála při nás, abychom mohli být spolu i s Tomovou duší v láce.
Jsi náš velký dar, za který se modlím, že jsem mohla potkat a děkuji, že jsi s námi byla ve světle i za deště. Jsem vděčná za to propojení. Tolik lidí mi říkalo, že to bylo tak krásné a propojující a že jsi byla tak úžasná a lidská a přirozená, ze se ničeho vlastně ani nemuseli bát Moc si Tě vážím. Dekuju moc za podporu naší rodiny, že jsi promluvila s tatínkem, maminkou. Děkuji, že jsi měla sílu promluvit k nim, jsem ti za to neskutečně vděčná. Neskutečně Ti děkuji za to, že jsi byla s námi, pro nás a že tolik lidí mohlo být přítomno v poli lásky a světla, Diky tobě."
I já děkuji.
Spousta lidí se bojí samoty. Bojí se toho, že zůstali. Bojí se všech těch emocí, které přichází nečekaně, ve vlnách, často i 7 let poté a ochromují je na cestě života.
Skrze tento text, bych vás chtěla pozvat k tomu, abyste se nebáli. Vždy je kolem vás tolik lásky a světla, že si to ani neumíte představit. Vždy jste v těžkých chvílích podpořeni, milováni, drženi, i když to možná zpočátku vlivem všech těch emocí, nedokážete pocítit.
Jednoho dne všichni odejdeme.
Uspořádejme si tedy život už dnes. Kdo ví, co bude zítra.
Děkujme.
Dokončeme to, co potřebujeme dokončit. Tak se nám bude snadněji odcházet na druhý břeh.
Protože to, zda žijeme své štěstí - blaho - Nebe na Zemi, nebo peklo na Zemi - je jen na nás. Každý den se rodíme znovu. Každý den si znovu volíme.
Volme tedy moudře:
Čemu budeme věnovat pozornost?
Jak v sobě budeme kultivovat klid a mír, abychom ho spatřovali častěji i venku?
Jak upokojíme nepokoje ve vztazích? Abychom viděli láskyplné vztahy ve světě?
Jak budeme komunikovat své potřeby, své sny, ale taky to, co se nám nelíbí, nebo nám ubližuje?
Jak budeme žít v pravdě atd.?
A potom to opravdu dělejme. Protože slova nestačí. Nakonec se počítají jenom činy.
A tak jsem i já stále činná:), vedená láskou a připravena podpořit Ty, kteří mají pocit, že na své cestě zabloudily. Každý den mě dojímá, kolik lidí se rozpomene na svou cestu, své poslání, své dary a začne měnit krok za krokem svůj život.
Ne snad proto, že by jejich život nestál za nic.
Ale proto, že touží dosáhnout hloubky života, plnosti emocí, ráje na zemi.
Každý z nás je toho schopen.
Taraka