Putování po Japonsku – 1. část

Tokio a starobylá Asakusa – setkání s duší Japonska

Tokio je město, které nikdy úplně nespí, ale přesto v sobě ukrývá mnoho ticha. Je městem plných kontrastů, kde se na jednu stranu mrakodrapy dotýkají nebe, neonové reklamy září do noci a miliony lidí každý den proudí ulicemi a současně na druhé straně najdete v Tokiu spoustu nejposvátnějších míst celého Japonska. Kříží se tu moderní svět s tím starým. 

Naše první kroky vedly do čtvrti Asakusa.

Tuto čtvrť jsem vybrala proto, protože je považována za staré srdce Tokia. Můžete se tady na chvíli vrátit do dávných časů Edo. Ubytovali jsme se v blízkosti chrámů v hotelu TOSEI HOTEL COCONE ASAKUSA KURAMAE Address: 2-3-3 Komagata, Taito-ku, Tokyo, 111-0043, Japan, kde se o nás nádherně postarali, i když jsme přijeli příliš brzy. Uložili nám batohy, mohli jsme na toaletu a dokonce si na recepci připravit i kávu, nebo si dát šálek čaje. 

Naše první kroky směřovaly k chrámu Sensó-dži. Čím blíže jsme byli, tím více lidí jsme potkávali. 

Jen pár kroků od našeho ubytování se před námi objevila slavná brána Kaminarimon. Její název znamená "Brána hromu". Tyčí se přímo naproti informačního centra, na jehož vrcholu je kavárna s nádherným výhledem do okolí a jsou tady taky záchody, kam může návštěvník zavítat. S dětmi jsme tyto body naší trasy opravdu ocenili:) 

V bráně Kaminarimon visí nad hlavami návštěvníků obrovský červený lampion, jeden z nejslavnějších symbolů Tokia. Váží stovky kilogramů a každoročně se při zvláštním obřadu obnovuje.

Když se podíváte do stran, uvidíte po obou stranách dva mohutné strážce - ochranné démony, kteří střeží posvátný prostor před vším škodlivým. Jejich tváře působí přísně a nekompromisně, aby nám připomněli, že vstupujeme do posvátného prostoru, do prostoru větší úcty, pokory a vědomí.

Za branou začíná ulice Nakamise, která je jednou z nejstarších nákupních ulic v celém Japonsku. Po obou stranách se nachází malé obchůdky s tradičními sladkostmi, vějíři, kimony, ručně vyráběnými předměty a nejrůznějšími suvenýry. Voní tady pečené rýžové koláčky, sladké fazolové pasty a čerstvý čaj. Místní obchodníci zde prodávají své výrobky již po staletí. Když touto uličkou procházíte s dětmi, je potřeba vše ochutnat:D. Ne, nebudu to svádět jen na děti, vše voní tak nádherně, že to prostě toužíte ochutnat. 

Co nás překvapilo na naší pouti jako první? 

• jídlo si můžete sníst jen tam, kde ho koupíte a rovnou na místě odhodit papírek či špejli do speciálního koše, který má otvor jen pro to, co jste si v daném místě koupili - třeba právě pro tu špejli:)  

• jinak je neslušné jíst v ulicích, pít v ulicích, ani v metru, vlacích, apod. 

• vše, co si sebou přinesete, si taky odnesete. Odpadkové koše nikde jinde v Japonsku nenajdete. Díky tomu tam není smrad a lidé si svůj odpad nejenže odnesou domů, kde ho vytřídí, ale taky více přemýšlí o tom, co si kde koupí, aby pak nemuseli nosit například kelímek od kávy celou dobu svého pobytu:) 

  Toto bych zavedla i u nás. My máme s dětmi toto pravidlo především v lese. Často se naše túry obrací k tomu, že z lesa v sáčcích odnášíme odpadky po těch, co tuto základní dovednost osvojenou nemají. Prosím, učte to sebe i své děti. Odpad se v přírodě nerozloží. Nebuďme prasata. Děkuji. 

Poté, co projdete nákupní uličkou, přivítají vás po straně typické lamipiony a taky příběh vzniku chrámu  Sensó-dži. Jde o nejstarší buddhistický chrám v Tokiu. Místo, které každoročně navštíví přibližně třicet milionů poutníků a návštěvníků. 

Jeho příběh začíná před téměř čtrnácti sty lety.

Legenda vypráví o dvou rybářích, kteří roku 628 lovili na řece Sumida. Jakmile vytáhli své sítě, nalezli malou zlatou sošku Kannon, bohyně soucitu a milosrdenství. Ať ji vraceli do řeky sebevíckrát, vždy se znovu objevila v jejich síti. Lidé to považovali za znamení. Na místě byl postupně postaven chrám, který se stal jedním z nejvýznamnějších duchovních center celého Japonska.

Kannon, které Japonci často říkají Kannon-sama, představuje nekonečný soucit.

Je to bytost, která podle buddhistické tradice slyší volání všech, kteří trpí, a přichází jim na pomoc. Možná právě proto působí chrám Sensó-dži tak zvláštně. I přes tisíce návštěvníků zde člověk cítí zvláštní klid. Jako by zde po staletí zůstával otisk modliteb, nadějí a přání milionů lidí.

Před hlavní síní je umístěn velký kotel s vonnými tyčinkami. Tento posvátný kouř očišťuje a přináší požehnání. Proto je dobré, přitáhnout si kouř k hlavě, ramenům nebo k místům, která potřebují uzdravit. Pozorovaly jsme staré Japonce, mladé páry, rodiny s dětmi i poutníky v kimonech. Každý zde měl svůj vlastní příběh, každý přišel s nějakým přáním. Všude se to hemžilo lidmi a my si společně s nimi užívali atmosféru místa. 

V hlavní síni pak lidé vhazovali mince do dřevěné schránky. Za šťastnou minci je považována pětijenová mince s otvorem uprostřed. Slovo "go", tedy pět, totiž Japoncům připomíná slovo pro štěstí a dobrý osud. Po vhození mince lidé spojí ruce, lehce se ukloní a v tichosti se modlí.

Další zajímavou tradicí je OMIKUJI. Najdete je téměř před každým chrámem. Papírové věštby.

Stačí zatřást kovovou schránkou, vytáhnout očíslovanou dřevěnou hůlku a podle čísla si vzít svůj osudový lístek. Někdo získá předpověď plnou štěstí. Jiný předpověď méně příznivou. Co si budeme - většinou dostanete nepříznivou věštbu. Takže, pokud jste citlivější povahy a berete si vše na sebe, této tradici se vyhněte. A pokud se temnoty nebojíte. Zkuste to. :) Špatná věštba se poté přiváže na připravenou šňůru před chrámem, kde zůstane a její energie se rozpustí.

Tento rituál se mi líbí, protože nám ukazuje, že nemusíme přijmout každou tragickou předpověď. Prostě,  když se vám věštba nelíbí, nemusíte ji nést. Odevzdáte ji a Božství se o to za vás postará. Učí nás to i do života, co se nemusíme zabývat tím, co není naše, s čím nesouzníme a co je třeba s láskou a úctou propustit ze svého sevření. Není třeba vše vyřešit, ani táhnout na svých bedrech. Prostě jen buďme šťastní:)

Kráčejme svým životem lehčeji. 

Po vstupu do chrámu uvidíte nad hlavou opět obří lampion, který se jemně pohupuje ve větru a zlatý prostor uvnitř chrámu, kde mniši pronáší své modlitby spolu s lidmi, kteří přichází. Můžete si tady zapálit svíčku, nechat požehnat svému záměru, nebo pronést tichou modlitbu. 

Stojí za to porozhlédnout se i kolem chrámu, kde jsou krásné útulné zahrady s posvátnými sochami, můžete si tam odpočinout od hlavního proudu lidí a trošku se i naladit na vnitřní klid. 

Když jsme chrám opouštěly, slunce už pomalu klesalo a červené lampiony získávaly ještě hlubší odstín. V ruchu velkoměsta jsme našli místo, které po staletí připomíná hodnoty soucitu, pokory a důvěry. Tím začalo naše putování po Japonsku, ze kterého si odneseme okamžiky, které se nedají vyfotografovat, ale zůstávají v našich srdcích. 

Cestou zpět do hotelu jsme se posadili v malém místní restauraci. Místo bylo ošumtělé, plné místních lidí, kteří vždy jen přišli, aby se rychle najedli a zase zmizeli. A my si spolu s nimi užívali atmosféru tradice. Pozorovat přípravu jídla, všechny ty staré nádoby, kuchaře stojícího v kroksech na zemi plné vody, mělo zvláštní nádech. Příprava těsta vyžadovala nejen jeho pouštění až téměř k podlaze, kdy se těsto natahovalo do adekvátních rozměrů dle výšky kuchaře:), ale taky boucháním těsta o pult, což znělo jako rány od petardy:) Jídlo bylo neskutečně vynikající - a to je další věc - po celou dobu jsme se nemuseli bát, že by nám tady udělalo něco špatně na těle nebo na duchu. Každé jídlo jsme si plně vychutnaly a bylo nám po něm příjemně na duchu. 

A co je nejlepší? Ať jste, kde jste, všude vás na záchodě čeká vyhřívané prkýnko, čistá toaleta, bidetová sprška i fénování zadních partíí:) Prostě luxus, kam se podíváš. 

Jojo, nejvíc mi z Japonska bude chybět ten bidet:D Na takový toaletní luxus se dá zvyknout snadno. (Jen se ho naučte nejdříve splachovat, ať nenecháváte za sebou při svém putování nepořádek.:D)

Někdy máme na cestách jasné plány, ale život nás zavede jinam.

Druhý den našeho pobytu jsme se měly vydat k hoře Fudži - k hlavní ikoně Japonska, posvátné hoře, která po staletí inspiruje básníky, poutníky i umělce.Těšila jsem se, až uvidím slavné ulice, i pagodu z výhledem na Fudži, protože jsem tehdy ještě netušila, že pagody jsou tady na každém kroku a horu Fudži uvidím i cestou vlakem.

Den předem jsme se ale dívaly na předpověď počasí, která nevypadala příznivě, a tak jsme se rozhodly náš plán změnit. 

Uvědomila jsem si, jak snadné pro mě je nedržet se předem stanovených plánů. 

Neměla jsem to tak vždycky. Patřila jsem k těm, které dříve každá nenadálá změna rozhodila, protože jsem se snažila zuby nehty držet něčeho, co jsem si umanula. Jenže tak se z života vytratí cesta duše, kterou nahradí cesta tlaku, překonávání překážek a hroucení se z toho, že něco nevyjde. Přitom každá změna nás ještě více přibližuje naší duši. A každé držení se něčeho, co není pro nás, nás jen stahuje ke dnu. 

A tak už nyní bezpečně vím, že cokoliv se mi mění rázem před očima, je pro moje nejvyšší dobro. Neodporuju, objevuju, užívám si to nové, co mi přišlo do cesty. 

Japonsko nás od prvního dne učilo přijímat, důvěřovat, nespěchat a nebrat se tak vážně, učilo nás taky žít energetický život. Prostě JDI A UŽÍVEJ SI TO. 

A tak jsme horu Fudži nechaly na později a vydaly se objevovat další tvář Tokia.

Nejdříve jsme zamířily do císařského paláce Kókjó.

Je zvláštní, že uprostřed jednoho z největších měst světa existuje místo, kde najednou utichne hluk.

Místo, kde uslyšíte vítr v korunách stromů, šplouchání vody a vlastní kroky. Císařský palác stojí na místě původního hradu Edo, odkud po staletí vládli šógunové. Dnes je sídlem japonského císaře. Celý komplex obklopují vodní příkopy, mohutné kamenné zdi a rozsáhlé zahrady. Působí to téměř symbolicky. 

Moderní Tokio vyrůstá všude kolem. Skleněné budovy, ruch ulic, proudy lidí. A uprostřed toho všeho prostor, který si zachoval klid i uprostřed pohybu. Můžete se tady zastavit, obdivovat krásu kolem anebo si užít nenáročnou procházku parkem. 

Nejznámějším symbolem paláce je most Nijúbaši - odrážející se na hladině vody. Fotografie tohoto místa najdete téměř v každém průvodci Japonskem.

Na Japonsku se mi líbí to, že neodděluje člověka od přírody 

a stále nabízí způsoby, jak spolu mohou existovat.

Před císařským palácem tak můžete obdivovat nádherné borovice, za hradbami na vás čeká hezký park a vodní příkopy, a když vyjdete ven, můžete se posadit do kavárny nebo na schody a pozorovat fontány stříkající do nebe, lidi proudící kolem, neskutečnou kreativitu ve focení Japonců a okolité umění či krásu moderních budov a umění. 

Po několika hodinách odpočinku mezi stromy a zahradami jsme zamířily do úplně jiného světa - do Akihabary. Byl to doslova skok mezi dvěma vesmíry. :D

Zatímco císařský palác byl o tichu a tradici, 

Akihabara byla o světlech, zvucích a budoucnosti.

Někdy se jí právem říká Elektrické město. Teprve, když tam vstoupíte, pochopíte proč. Spatříte obrovské obrazovky, neonové reklamy, uslyšíte hudbu vycházející z obchodů s desítky pater plných elektroniky. A všude kolem vás bude úplně jiná energie moderního Japonska. 

Akihabara je rájem pro milovníky technologií a anime.

Najdete zde nejnovější elektroniku, herní konzole, fotoaparáty, roboty i zařízení, jejichž účel možná ani neuhodnete. Je tady vše pro milovníky anime a mangy. Japonských komiksů a animovaných příběhů, které si získaly fanoušky po celém světě. I naše děti je milují a tak jsem se ocitli na tomto opravdu bizardním místě, kde jsme potkávali mladé lidi v kostýmech oblíbených postav. Dívky rozdávající letáčky před takzvanými maid café. Obchody plné barev, figurek a fantazie. Bylo fascinující pozorovat, jak přirozeně zde Japonci propojují svět dospělých s dětskou hravostí, ale na pozadí toho všeho rádoby dětského světa plného radosti, bylo taky cítit něco pro dospělé, něco zakázaného, něco, co nepatří před oči dětem - a za mě tedy ani dospělým:D 

Jejich podoba her představuje za mě - dětské vyzařování postav s přifouknutým poprsím obřích rozměrů, vosím pasem a přifouknutým pozadím. (Přijde mi to jednoduše zvrácené.) Dívky - a to i ty na ulici jsou oblečeny do šatů sluštiček nebo takových tradičních šatů, které si spojíte snad jen s nějakými lechtivými filmy pro dospělé. Přemýšlela jsem nad tím, kolik těm holkám je, protože toto bych svým dětem nedovolila, i když se jednalo jen o rozdávání letáků. Zařadila bych je v těch šatech spíše do roznášení alkoholických nápojů někde v nočním baru. No, proti gustu, žádný dišputát, že:) 

Spíše mě zaujal ten kontrast Japonek, které se nemalují, vrství oblečení - třeba tričko pod šaty na ramínka, jsou takové jednotvárné, bez pasu, bez výrazného poprsí, mejkapu, a pak vidíte tento extrémní absurdismus. 

No nic. 

S dětmi jsme hledaly anime a mangy pro děti a našly je. Cestou vymotávání se z obchodu někde v osmém patře, jsme omylem vstoupily do uličky pro dospělé, odkud nás vyhnali. Díky Bohu za to. :D Koho by taky napadlo, že vedle regálu s dětským animé, bude regál porna:D Poznáte to jen tak, že koukáte na zem, kde je velký obrázek zákaz vjezdu 18 let. :) No, ale když koukáte do regálů a něco hledáte - zjistíte to rázem rychleji:D, protože se vám obrátí žaludek naruby:D. Někde měly tyto části odděleny červenými fábory, tam jsme samozřejmě nezavítali. 

Takže bacha na to, co tady uvidíte:) 

Konzum není můj svět, stejně jako porno. Jsou to věci, které jdou úplně mimo mě. V tomto "světě ve světě" jsem přemýšlela nad tím, kolik jako lidstvo dokážeme vyrobit hloupostí, udělat z nich něco zábavného a prodat to v miliardách kusů proto, aby to člověka chvíli těšilo, a pak to někam zahodil. 

Pokud jste viděli jeden krásný film o tom, kde a jak končí tuny odpadu - jsem pro za to, aby byl každý výrobce čehokoliv zodpovědný nejen za to, kolik toho vyrobí a prodá, ale taky za to, jak to potom zlikviduje zdravým způsobem ze světa. Protože toto fakt nechceš vidět plavat v moři. :(

Když jsme večer odcházely, Akihabara zářila tisíci světli. Je takovým pozlátkem (a za mě i projevem zkázy) moderní doby. 

Každopádně Japonsko je tímto typické. Propojuje to staré s tím novým. Ticho s ruchem, temnotu se světlem, klid s hýřením. 

Šibuja, svatyně Meidži a cesta mezi dvěma světy

Třetí den jsme se vydaly do jedné z nejznámějších částí Tokia - do Šibuji.

Místa, které většina lidí zná díky slavné křižovatce, po níž se při zelené rozcházejí tisíce lidí najednou.

Naše cesta však vedla jinam - do lesa přímo uprostřed milionového města, kde se jen několik minut od rušných ulic se nachází svatyně Meidži Džingú. Jedno z nejposvátnějších míst celého Tokia.

Když jsme prošly první obrovskou branou torii, měly jsme pocit, jako bychom překročily hranici mezi dvěma světy. Za námi zůstalo město a před námi se otevřela široká lesní cesta, vysoké stromy, ptačí zpěv, vůně dřeva a klid.

Brána torii v japonské tradici symbolizuje vstup do posvátného prostoru.

Odděluje běžný svět od světa duchovního.

A Japonci se při průchodu často lehce ukloní na znamení úcty.

Stačí jednoduše zpomalit a být přítomná. 

Ke svatyni proudily davy lidí, ale nerušilo nás to. Přece jen jsme byli v Tokiu už třetí den, takže si na to časem zvyknete. Miluju pozorovat dívky, které se převlečou do oblečení pro gejši a jsou ochotné i v těch dřevácích putovat x kilometrů - určitě je večer pořádně bolí nohy... - každopádně vypadají všechny moc krásně.

Svatyně Meidži je zasvěcena císaři Meidžimu a jeho manželce císařovně Šóken. Právě císař Meidži stál na přelomu 19. a 20. století u velké proměny Japonska. Otevřel zemi světu a pomohl propojit tradiční Japonsko s moderní dobou.

Možná proto je toto místo plné symbolů spojování.

• Starého a nového.

• Východu a Západu.

• Tradice a pokroku.

Před vstupem do hlavní svatyně jsme přišli k místu rituální očisty. Každý návštěvník si zde omyje ruce a symbolicky očistí ústa. Tento rituál připomíná, že vstupujeme do posvátného prostoru a proto je dobré odložit před vchodem své starosti a utišit svou mysl. Bylo by fajn, dopřát si takové místečko před každým domem k rituálu překročení prahu z práce do domu. Co myslíte? 

Samotná hlavní svatyně působí velmi jednoduše.

Je postavena z japonského cypřiše a její architektura vyzařuje harmonii. Japonci zde přicházejí poděkovat, požádat o ochranu nebo jen na chvíli spočinout.

Velmi mě oslovilo místo zvané Meoto Kusu.

Dva mohutné kafrovníky, které rostou vedle sebe. Jsou spojeny posvátným provazem šimenawa a představují harmonické partnerství. Lidé sem přicházejí prosit za lásku, za šťastné vztahy nebo za rodinnou harmonii.

Když u těchto mohutných kafrovníků stojíte, cítíte spojení mužsko-ženského principu v rovnováze. Tyto dva stromy jsou spojeny v jedné koruně a komunikují spolu i skrze své kořeny. Rostou tam vedle sebe, každý sám za sebe a přesto jsou v propojení. Je to nádhera. 

Můžete si tady zapsat na dřevěné destičky ema svá přání, modlitby a poděkování, které se poté zavěsí v areálu svatyně.

Vidět tolik přání z celého světa pohromadě je nádherným zážitkem. 

• Některá přání byla o zdraví.

• Jiná o lásce.

• O míru.

• O štěstí pro rodinu.

Najednou si člověk uvědomí, že bez ohledu na jazyk nebo zemi toužíme všichni po velmi podobných věcech.

Po cestě jsme míjely také slavné sudy saké. Dar od japonských výrobců alkoholu. A hned naproti sudy francouzského vína. Symbol spojení Japonska se světem. Symbol období, kdy se země začala otevírat novým vlivům. To všechno v blízkosti jediné svatyně. V jediném lese. V jediném odpoledni.

Cítili jsme se krásně - jako bychom si z lesa odnesli kus ticha.

A možná právě to je dar Japonska. Nenaučí vás meditovat, ani vám nedá odpovědi, ale ukáže vám místa, kde můžete zaslechnout hlas své duše. Někdy vám k tomu postačí jen projít branou, nebo chvíli postát u kafrovníků, či cedulek plných přání. 

Taraka