Spirituální past I.

Spirituální past - past ega - udělej místo v batohu

Spirituální past je tak nenápadná, že do ní může spadnout každý, pokud není pozorný k tomu, co se v jeho životě opravdu děje.

Když je život nepříznivý, nepříjemný a člověk poprvé objeví cestu a taky někoho, kdo ho cestou k sobě provede, rozzáří se mu celý svět. Má pocit, že začíná konečně žít.

Mlha se rozpustí a člověk vidí a cítí chuť života.

Když ale zabředne do neustálého učení se, přestane opravdově žít. Paradoxně tím ze svého života začne utíkat do míst, kde se cítí dobře, uznaně, milovaně, přijatě a předává odpovědnost za svůj život ostatním.

Stahuje si vše, co je kde zdarma. Poslouchá vše, co se kde šustne - všechna ta videa, podcasty, rozhovory, kongresy. Chodí z kurzu do kurzu, protože právě tam se cítí nejživější a nejšťastnější, pochopen.

Odmítá vše, kde jsou nízké energie a vibrace - většinou doma, v práci, vymezuje se ze systému a aniž by si toho všiml, padá do chaosu. Chaosu svého vnitřního světa, kdy pokud zrovna něco nestuduje, neposlouchá, nenavštěvuje, necítí se živ.

Pohrdá vším, co není bio, eko, vege. Výchova je pro něj tyranií a vůbec vše, co dává člověku řad odmítá... Je přece flow, je přece nad věcí, zná přece svou cykličnost, tak jaképak copak. :)

Plyne si tak, až zapomíná, že i řeka potřebuje mít břeh.

Nechává se lapit do zlatavého světa, ve kterém je tak krásně. Kde se nabíjí, cítí, miluje, objímá, cítí se plný a přitom v běžném světě, ve své každodennosti je jen prázdnou nádobou ztracenou v životě.

Věčně ulítlý, věčně mimo realitu, věčně nepochopen. 

PROČ SE TO DĚJE?

JE TEDY SPIRITUALITA DOBRÁ NEBO NE?

JE TEDY DOBRÉ NĚKOMU NASLOUCHAT?

Děje se to proto, že lidé neintegrují do života to, co do něj nasypou. Nedají novému poznání prostor k tomu, aby se vše, co získali, mohlo ukotvit a integrovat.

Tím, jak běhají z kurzu do kurzu, stahují vše, co je zdarma, poslouchají jeden podcast za druhým, aby se cítili obohaceni, aby se necítili sami, aby se cítili přijati, však zůstává uvnitř jen vnitřní chudoba, propast, a přitom přeplněnost, která každou chvíli bouchne.

Nedávno jsem natáčela nový rozhovor do Brány Ingerace s Lucií Štaudovou, která provází ženy putováním, dálkovými treky, atd. a mimo záznam nám Lucka ukazovala, jak sbalit batoh na takové cesty. Překvapilo mě, že si do batohu nic neskládá, ale vše, co bere na cestu, do něj tlačí.

A tak vám chci dnes povědět takový příběh o batohu na cesty.

Batoh = TY = Tvé tělo = Tvůj život = Tvá cesta.

Dítě = duše

Každý z nás si nese ve svém životě, ve svém batohu, ve svém těle - život, duši, spiritualitu, Božství, své dary, své poslání. To jsme my. Duše v těle a tělo v duši. Přicházíme žít svou moudrost.

Někdy se stane, že na svou moudrost, na svou vnitřní plnost zapomeneme natolik, že se jdeme učit od jiných, jdeme se rozpomenout. To je v pořádku. Vybereme si pro sebe vhodného učitele, ať už z rodu, nebo Mistra, který v nás probudí to, co v nás dlouho spalo. To je dar Mistrovství.

Pokud nasloucháme jednomu Mistrovi - tomu v sobě, nebo tomu venku, a je to opravdu člověk, který má dar přivádět lidi k sobě - k duši, je nám lépe a lépe. Vše jde ruku v ruce s probuzením. Některé výzvy jsou těžší, ale cítíme, že nám Mistr stojí za zády. Jiné výzvy jsou snažší a těmi v lehkosti proplouváme. Každopádně se cítíme lépe a lépe. Padají masky, okovy, tíha a začínáme zářit. Vše se děje postupně a tak, aby navýšení energie a probuzení duše v těle, zvládl náš energetický, ale i tělesný systém. Vše jde v souladu s duší.

Jsou ale lidé, kterým je to málo. Chtějí víc, rychleji, hned, honem, jeden Mistr nestačí, už vůbec ne, ten v nich samotných a dochází k tomu, že jsou tolik ponořeni v různých typech učení, až dojde ke zhroucení systému, k psycho-spirituální krizi, k depresi, k vyhoření, k padnutí na dno. Tito lidé velmi často odmítají negativní emoce a pocity, a tak zastírají to, že už se ve svém těle necítí skvěle, že se k nim plíživou cestou přibližuje zhroucení systému, který nemá prostor na odpočinek a integraci. 

Čerpají tolik informací zvenčí, navštěvují tolik kurzů a kruhů a dělají psí kusy, nechají si zpracovat milion jmen duše a vhledů a zapomenou na to nejdůležitější...

Tělo potřebuje čas na integraci. Duše potřebuje TICHO, PROSTOR, ČAS pro to, aby rozkvetla do plnosti květu. Každá bytost potřebuje INTEGROVAT POZNANÉ, UKOTVIT NOVÉ ENERGIE V TĚLE, UKOTVIT POZNÁNÍ NOHAMA NA ZEMI.

A to se bohužel neděje, když před samotnou integrací neustále utíkají, protože když by se zastavili - třeba jenom na chvíli, poznali by opravdu sebe - v jednoduchosti, čistotě, lásce. Když by se na chvíli zastavili, poznali by, že vědění už bylo dost a na řadě je život sám.

Pojďme si to ukázat na batohu na cestu.

Na dně tohoto batohu sedí dítě, které se přišlo na Zemi učit, růst, propojit s prapůvodní podstatou. Čeká na to, až si ho všimneme, až ho nakrmíme, až ho vyživíme zevnitř a ono bude moct růst.

Co se ale stane, když do batohu začneme strkat spacák tak, že se dítě dole div neudusí a divit se tomu, proč dítě neroste? Proč se neposouvá? Co se to děje? Chceme mu přece pomoct vyrůst…

A dítě zůstává dole v batohu přidušeno vším tím věděním, které získalo z venčí, ale které nemělo čas integrovat, otisknout v těle, aby se mohlo v životě opravdu posunout. Strkáme mu do batohu další a další vědění, prožíváme větší a větší zkoušky, stále ho připravujeme na cestu - přidáme bundu, větrovku, něco proti vodě, termosku a dál a dál, až nejde batoh ani zavřít, je naplněn k prasknutí a začínají na něm skrze přeplněnost povolovat švy. Pořád ho připravujeme a balíme na cestu, až si ani nevšimneme:

• že mu nedáváme prostor proto, aby se nadechlo,
• že mu nedáváme možnost na tu cestu vyrazit,
• že mu nenecháváme prostor pro život samotný, 
• že mu nedovolujeme kochat se přírodou kolem, protože je doslova zavaleno.

Dítě, které toužilo růst v bezpečí tohoto batohu najednou nejen, že se dusí, ale taky ztrácí bezpečný prostor pro svůj růst. Vše kolem něj se rozpadá spolu s ním. Z přehlcenosti přichází deprese, krize, úzkosti, panika, vše je stísněno, potlačeno a každou chvíli to spěje k zániku existence….

Co s tím?

Je třeba, nechat dítě vyrůst. Dovolit mu nežít jen život na Slunci, ale projít si i pády, skoky přes překážky, vichřicí, sněhem, vánicí, i teplým létem, padajícím listím, vlahým větrem. To vše dítě učí. Učí ho život sám.

Může si nechat pomoct okolními učiteli, ale po každém dalším krůčku si taky potřebuje oddechnout. I na dlouhém treku je třeba spát, na chvíli si sednout, najíst se, nebo se jen tak kochat přírodou. Nejde o to ujít tu cestu, ani o to, ujít ji co nejrychleji. Jde o to si to užít a mít z toho radost.

Tedy, absolvovat kurz?

Ano.

Sledovat videa?

Klidně.

Ale vše v míře a dopřávat si přitom čas na integraci projeveného vědomí.

Protože pokud prasknou švy batohu, dítě spadne na Zem a je po něm. Prožije si vnitřní pocit smrti, vypadne z bezpečí svého života a je pro něj daleko těžší (ale ne nemožné), postavit se znovu na nohy.

Takže, pojďte to udělat pro sebe.

Pojďte dnes vytáhnout ze svého batohu všechno to, co na své cestě nepotřebujete, co už dosloužilo, nebo jste se k tomu za předchozí rok ani jednou nevrátili.

Všechny ty online kurzy, videa, pdfka, e-booky, všechno to, co ve vás vyvolává pocit, že pořád něco ještě musíte, nebo nikdy nebudete dost, dokud to všechno nenastudujete…. atp.

SMAŽTE TO! RESTARTUJTE SE.

Všechna ta učení, která nedovolí, aby váš batoh sloužil k integraci, aby byl naplněn jen tak, aby nedusil vás ani vaše blízké, aby se dal zavřít... Všechno to, co je navíc, pusťte po vodě. Nechte to odejít a dovolte si žít sebe. 

Nechejte své dítě plně vyrůst skrze osobní poznání svého vnitřního Mistrovství.

Pokud jste prošli mnoha kurzy, vězte, že už to stačilo. Je čas žít. A život se děje tady a teď.

Integrujte, dýchejte, jen tak ležte, koupejte se v Božské náruči. Všechny ty informace ze všech těch kurzů a akcí přeneste do svého života a opravdově je žijte. Je čas.

Buďte sami sebou.

Pokud kráčíte jen jednou cestou, tedy tou svojí. I když vás na ní někdo provází… vnášíte do praxe vše, co se učíte. Nejde jen o informace, jde o samotný život. Vše si rovnou prožijete, vše rovnou zakusíte, vše rovnou integruje, vše pocítíte a koupete se v blaženosti jednoty. Cítíte se v bezpečí a postupně získáváte nové a nové vědění v takovém tempu a hloubce, na jakou je vaše duše připravená, na jakou je připraven váš tělesný systém. Kráčí se vám lehce. Kráčíte tiše. Kráčíte pokorně. Nemáte potřebu někoho učit, ani poučovat. Nemáte potřebu být viděni, ani vzýváni. Žijete sebe a skrze sebe proměňujete svět, který vidí, jak žijete…, že to, co se učíte nejsou jenom slova, ale jsou to činy. Že to, co se učíte je život sám.

A tak jdete a vychutnáváte si ho plnými doušky, se všemi emocemi, se slzami i smíchem, s překážkami i bez nich, víte totiž, že vás vaše duše vždy vede za ruku, že vás provede i tou vichřicí a že jste stále v bezpečí. 

Věříte, víte, jdete, konáte. 

Nevyhýbáte se nízkým vibracím, protože v nich nalézáte poklad. A co přitom dělá dítě ve vašem batohu? Roste!. Roste, aniž byste si toho všimli, protože cítíte, že na tom nezáleží, že vše má svůj čas. A tak jen jste, žijete svůj život a na jeho pozadí, tam někde uvnitř vás, vaše duše září jasnějším a jasnějším světlem, které časem prostoupí celý batoh = celé vaše tělo a vy záříte spolu s ní. Je vám krásně. Cítíte se plně. Jste. Žijete. Nohama hezky na Zemi, hlavou v oblacích a srdcem ve svém středu.

A to vám ze srdce přeju.

Taraka

PS: Pro všechny hvězdičky z třetího ročníku, který právě dokončily, který plně integrovaly a které září na cestu sobě. Žijte svůj příběh. Miluju vás. Děkuji, že jste si to dovolily.