Cestou necestou Slovinskem
Zazvonil zvonec a byl školního roku konec, a tak jsme převzali vysvědčení dětí s velkou slávou, pompou a gratulací a vydali jsme se na objevnou cestu směr Slovinsko.
Ubytovali jsme se v nádherném domečku na statku Anina Domačia >> , kde byl jen klid a klid a klid. Přesně to, co od dovolené očekávám. Majitelé nás pozvali k večernímu stolu, a tak jsme za zvuků bouřky, deště a svitu měsíce, probírali vše, co jsme během týdne toužili uvidět.
Ráno nás čekalo první překvapení. Když jsem připravovala snídani, objevila jsem dvě misky. Na jedné byly Hvězdy a na druhé růže. Pobavilo mě to kouzlo synchronicit, které jsem ženám z letošního ročníku nahrála do skupiny. Prostě a jednoduše: Hvězdy už dneska najdeš všude kam se podíváš.:)
První místo, kam jsme se dneska rozhodli zamířit, byl vyschlý vodopád Grmečica, který byl nedaleko našeho ubytování. Procházka to byla opravdu nádherná. Procházeli jsme přes dřevěnou zavěšenou lávku, kde právě končili svou cestu skokem do řeky lidé, kteří milují adrenalin. Jednoho z těch odvážlivců se mi povedlo zachytit a rozhodně jsem ocenila i ženu, která odmítla skočit.
Umět totiž říci:"NE" i když ostatní říkají "ANO" chce pořádný kus odvahy.Někdy totiž to, co se zdá v životě zbabělostí, je nakonec rozumným krokem záchrany života.🙏🏻
Pod lávkou, na druhé straně, než dopadala těla v neoprenech, si hrály naše děti v úchvatné průzračné řece Bohinjka. Dcera hledala poklady v podobě zajímavých oblázků a vodních řas a syn se snažil chytit rukou ryby, které byli v té nádherné čisté vodě viditelné pouhým okem. Doběhla jsem za nimi, abych se osvěžila. Voda měla dobrých 9 - 10 stupňů. Fascinovalo mě to. Nejen, že jsem viděla na dno řeky, ale mohla jsem pozorovat všechny její obyvatele a obdivovat to, že v tom mrazu vydrží déle než 5 minut.😂😅 Nakonec jsme i my strávili u vody něco přes půl hodiny, protože to byla taková krása.
Cesta k místnímu vodopádu byla nenáročná, terén pohodový, skvělý pro barefooty nebo i ponožkoboty, které jsme na nohou měli po většinu cesty my. Jsou totiž suprovní i na oblázky, kdy chrání nohu před zraněním v neznámých vodách nebo i na souši. Prostě paráda. Navíc rychle uschnou a i když s nimi projdete ledovou řekou, není vám v nich potom zima. Nedám na ně dopustit a vždy je i s dětmi máme jako náhradní boty v batohu. (Naše děti se totiž odmala dobrovolně i nedobrovolně - když spadnou😅, koupou v řekách.)
K vodopádu jsme dorazili, co nevidět.
Voda z něj netekla, ale zklamání jsme nebyli, protože nám to avizovali naši ubytovatelé. I tak jsme si místo obešli kolem dokola, protože bylo nádherné, doplněné o různé chodníčky nad vodopádem a spoustu krásných výhledů. Děti si stavěly z kamenů vyschlého koryta a užívali jsme se chvíle spolu. Potom jsme pokračovali dál, pěšky, přes louky, lesy, kolem krásných pro tuto oblast typických stavení. U jednoho z nich právě probíhal malířský kroužek, a tak jsme kromě překrásné přírody, mohli obdivovat taky malířská plátna s různými obrazy zachycujícími jak jinak vodopád řinoucí se ze skalisek.
Obdivuji lidi, kteří rozvíjí své talenty, anebo kráčí cestou své vášně, nebojí se vystoupit z komfortní zóny, ze známých vod... a nebojí se třeba i roztrhat miliony malířských pláten, než se jim podaří to umělecké dílo:ŽIVOT, KTERÝ SEM PŘIŠLI ŽÍT.Děkuji za to, že kráčíte ke změně.Že je vaší motivací poznání smyslu života.
Cestou necestou jsme byli vděční za řeku tekoucí kolem nás, ve které jsme nejednou našli útočiště k ochlazení. V jednom úseku řeky si na mě sedl motýl. Měla jsem ho jako prsten na ukazováčku na noze a kochala jsem se tou neskutečnou nádhernou. Pochopila jsem, čím se inspirovali autoři motýlích prstenů.
Možná právě chtěli zachytit pro sebe tak překrásný zážitek, který jsem i já nyní cítila. Zalévala mě obrovská vděčnost za život, radost, vnímala jsem skrze tohoto motýla, jak křehký je život a jak nádherné je o něj s láskou pečovat.
Ukazovala jsem motýlka na noze celé rodině a v tom odletěl a já spatřila syna s dojetím v očích. Přistál na jeho natažené dlani a šel s námi něco přes kilometr cesty. Smáli jsme se, že si stopl taxi, ale celé to bylo tak dojemné.
Viděla jsem, jak díky tomu syn roste, jak je hrdý na sebe a celou tuto situaci, jak je opatrný a něžný, i když jindy je jak raketová střela:), jak se čistý, dojatý, prostě nádherný.
Ach, cítila jsem tolik vděčnosti, že se to ani slovy nedá popsat. A přitom by si člověk řekl, co děláš, vždyť je to jen motýl a ve Slovinsku je to prý normální. No, pro nás to byla vzácná chvíle setkání nás samých se sebou. Byla jsem dojatá a syn taky. Nesl motýla na ruce jako nejcennější poklad.
NĚKDY SE STAČÍ ZAMĚŘIT NA MALIČKOSTI V ŽIVOTĚ. NA TY OBYČEJNÉ MALÉ = VELKÉ CHVÍLE, KTERÉ MĚNÍ NÁŠ POHLED NA ŽIVOT.
Došli jsme do nedalekého městečka Bohinská Bistrica, kde jsme se usadili v restauraci Tripič, z čeho měly děti ohromnou srandu. Objednali jsme si vynikající jídlo a pak jsme se vrátili stejnou cestou zpátky na pokoj.
Dcera cestou jako vždy nasbírala spoustu úžasných kamenů, které našla, je to má sběračka pokladů od malička. A tak si asi umíte představit, kolik těch kamenů ve Slovinsku objevila. Kdyby jsme je měli všechny odvést, potřebovali bychom náklaďák. :) A tak jsme je pokládali různě po cestách, že se pro ně vrátíme, aby nenesla tak těžký náklad a nakonec jsme se vrátili pro jeden, který byl prostě dokonalý. Vážil asi jen 5 kg a mě s ním napadl můj hodně starý článek s uvědoměním: SUNDEJ TEN BATOH. Ten článek byl ve stručnosti o tom, jak si dokážeme na sebe naložit v životě nejen svoje starosti i strasti, ale i strasti a starosti celé naší rodiny, a pak se divíme, že se pod tíhou těch starostí rozpadá náš život. Takže:
SUNDEJ TEN BATOH. NESOUSTŘEĎ SE NA TRÁPENÍ, PROTOŽE SE V NICH UTOPÍŠ. SOUSTŘEĎ SE NA ŘEŠENÍ. NEMÁŠ-LI UŽ ŽÁDNÝ TIP, JAK SITUACI VYŘEŠIT JINAK, NEBOJ SE POŽÁDAT SVÉ OKOLÍ O POMOC. NEBUĎ JAK OTRAVNÁ MOUCHA, KTERÁ SI JEN STĚŽUJE BEZ TOHO, ABY HLEDALA ŘEŠENÍ. POSTAV SE ZA SEBE, VEZMI ODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT DO SVÝCH RUKOU A I KDYBYS NEZNAL/A ŘEŠENÍ, UDĚLEJ KAŽDÝ DEN JEDEN KROK K SOBĚ, K LÁSCE, K RADOSTI.JEDEN MALÝ KROK, KTERÝ TI ČASEM ZMĚNÍ CELÝ VELKÝ ŽIVOT.
Večer jsme pocítili tolik vděčnosti za sprchu, postel i střechu nad hlavou, že si to asi dokážete představit. Děti se zabavily hraním her, připravila jsem mezi tím večeři a po společném jídle jsme konečně ulehli do postele. Přece jen nás druhý den čekala další zajímavá cesta za dobrodružstvím. :)
Druhý den ráno si nás zavolal Triglavský národní park, konkrétně vodopád Šum. Vstup k soutěsce Vintgar je zpoplatněn, ale nevadilo nám to. Dokážeme ocenit, že je tato krajina dostupná i pro nás a chodníky jsou upravené natolik, aby příroda trpěla, co nejméně.
I dnes jsme byli fascinováni nádhernou barvou vody, její silou, průzračnou čistotou a možností vidět až na dno řeky, to je prostě krása.
Povídali jsme si, kochali se přírodou a užívali si jeden druhého během krásného dne.
V informačním letáčku, který jsme na cestu dostali, se dočtete, že je soutěska dlouhá 1600m a hluboká 250m. Nachází se 4km severně od centra Bledu. Pokud milujete mosty a železniční tratě, tak se můžete pokochat kamenným železničním mostem postaveným v r. 1906.
Na konci trasy nás čekal pohled na vodopád, pro který jsme si přišli. Pokud tedy toužíte vidět jen vodopád, můžete se vydat neplacenou horní cestou, projít se krásným lesem a dojít k vodopádu zdarma z druhé strany.
Pokud si ale chcete užít okružní jízdu:), můžete se vydat trasou Vintgar-Blejska Dobrava (4,3km - 75min.) nebo Vintgar-Svatá Kateřina (5,7 km - 85 min.)
My jsme si vybrali první okruh, protože naše cesta ten den ještě nekončila. A tak jsme se cestou zpět zastavili na jídlo v restauraci u vstupu do soutěsky Vintgar Gostlina, kde si každý vybral jídlo speciálně podle svého gusta. Mňam. Miluji zahraniční restaurace, protože se v nich nají opravdu každý. Česká kuchyně je stále ještě v tomto ohledu hodně omezená. Když jste vegetariáni, nabídnou vám v restauraci maximálně salát nebo smažený sýr s hranolkami. :) A k rychlému občerstvení párek v rohlíku nebo langoš a další podobné mastnoty. :/
Zatímco v zahraničí je nabízena velká spousta klasických jídel, jídel pro vegetariány, vegany, celiaky, atd. Jsem za to velmi vděčná, protože jsem si tady ani jeden den nemusela balit jídlo na cestu. Jídlo bylo vždy bohaté, lahodné a ani jednou jsem se nemusela uchýlit k salátu, i když i ty nabízeli. Těším se, až se i v ČR dočkáme vědomějšího vaření na cestách.
Jedeme dál.
Naším dalším stanovištěm na cestě byl Vodopád Peričnik, který jde sice vidět už od cesty, ale jít k němu se vyplatí, protože je to vodopád, který možná i vám, splní sen. Nejen, že ho můžete pozorovat z povzdálí, anebo jít dolů až k němu, ale taky můžete jít za něj, což je neskutečný zážitek. S sebou si nezapomeňte vzít pevnou nepromokavou obuv a pokud chcete jít k vodopádu blíž nebo za něj, tak se na to i vhodně oblečte, budete mokří jako myši.:) Nám to nevadilo, užívali jsme si to plnými doušky a tímto zážitkem jsme všichni omládli o 10 let:) Bylo to dech-beroucí.
Neskutečná síla vody, která se valila ze skalisek dolů, kde se o kameny rozprskla na všechny strany byla dojemná. Vidět obličeje lidí, kteří z místa odcházeli, bylo k nezaplacení. Jakoby jste se dívali do očí samotného Božství. Všichni odcházeli napojeni na svůj bohatý vnitřní svět, na sebe samé, na svůj vnitřní pramen dětské radosti a hravosti. Bylo to úchvatné pozorovat i být toho součástí a prožívat to uvnitř sebe sama.
Každé léto provázím ženy na kurzu meditací, ve které jdeme za vodopád propojit se s mistrovskými kvalitami v sobě, se svými dary. A nyní jsem to mohla prožít s celou mojí rodinou živě. Bylo to pro mě neskutečně silné a nádherné. Vzpomněla jsem si tam na všechny ty ženy, ale i muže, na celou moji rodinu duše, kterou jsem provedla touto meditací a opět si uvědomila její obrovskou sílu a cennost, která nám byla dána. Děkuji za to ze srdce. Miluji nás.
Po tomto plném zážitku, kdy se mi splnil dětský sen, projít se za vodopádem, jsme se vrátili na pokoj a připravili si společně zaslouženou večeři.
Třetí den jsme se rozhodli odpočívat u jezera Bled. Celé jsme si ho obešli dokola a pokaždé, když nám bylo větší teplo, tak jsem se někde zastavili na koupání. Je tam všude krásně. Bled brázdí loďky, kajaky, atd., všude kolem jste lákáni na spoustu dobrot a příroda je tady fakt nádherná. Kolem celého jezera je promenáda, kde se můžete procházet, povídat si, romanticky spolu pobýt a kochat se okolní přírodou. Mně to jako jednodenní zážitek stačilo, ale pokud milujete lidi, hodně lidí:), pak je to tady pro vás značka ideál.
Čtvrtý den nás čekala daleká jízda, protože jsme se vydali na čtvrtou nejvyšší horu Slovinska Mangart. Z našeho ubytování jsme tam putovali přes Itáliii, protože na Italské straně se cesta tolik neklikatí a ušetřili jsme tak našim dětem cestou na vrchol obsah žaludku, což už se nám cestou dolů Slovinskou stranou nepodařilo. :) Těsně před vrcholem jsme platili ekologickou taxu 10 euro a začala nám cesta plná dobrodružství. Během jízdy na vrchol se totiž na jednoproudové cestě vyhýbáte nad propastí protijedoucím vozidlům, kolům, chodcům i motorkám. Pro slabší povahy tedy velmi silný adrenalinový zážitek. Pro otrlé nádherný výhled do okolní krajiny.
Mně se nejvíc líbilo projíždění tunely ve skále, kde jsem cítila obrovský pocit bezpečí, takovou Mateřskou lásku Matky Země, kdy se nám výhledy do okolí na malou chvíli úplně zastřely a člověk mohl spočinout uvnitř sebe.
Mangart má nadmořskou výšku 2679 m.n.m. Jeho barva je načervenalá a na jeho vrcholu, respektive už v jeho sedle, cítíte ve svém srdci Božskou přítomnost.
Ze sedla nás vyhnala až avizovaná bouřka, a tak jsme radši sjeli po pár hodinách z hory dolů. Pokud vás na hoře zastihne lepší počasí, určitě si tam chvíli pobuďte, zameditujte, nebo se jen prodýchejte a pokochejte výhledem do krajiny, která je opravdu nádherná.
Auto můžete zaparkovat až ve výšce 2055 m.n.m., na Mangartském sedle, nebo se sem můžete dostat pěšky a vyhnout se tak placení eko taxy. Pokud ale vyjedete autem až na Mangartské sedlo, tak už vás čeká jen 600 m převýšení.
Mangart je úchvatný nejen svojí velikostí, rozlehlostí, výhledy, ale taky spojením se s Božstvím v sobě. Je to místo, kde i ti, co se bojí výšek, pocítí hluboký vnitřní klid, radost, vnitřní ticho a můžete zde zaslechnout zprávy z nitra, které nasměrují vaši další cestu. Z lidí zde čiší radost z poznání.
Cestou zpět jsme zastavili na nádherném místě Velká koryta řeky Soča. To vám je taková krása. Podél řeky se dá udělat spoustu krásných procházek, které vás zavedou na překrásná místa v okolí. No, my jsme se v místě, kde se řeka rozšiřuje zdrželi zbylou část dne. Voda je zde sice "krutě ledová"😅, jak říkaly naše děti , ale to nás neodradilo, abychom si do ní několikrát nevlezli úplně celý. Tedy až na mého muže, který dostával křeče do nohou už jenom po smočení palců. 😅
Nemohla jsem tomu odolat. Ta nádherná průzračná smaragdová barva vody, vybízela ke koupání, k ponoření se, k usebrání se, prostě k tomu do ní skočit za každou cenu. A tak jsem se několikrát do té nádherné smaragdové řeky celá ponořila. Bylo to ledově svěží, ale taky plné spojení skrze ledovou vodu, která mi natekla do uší i nosu, zmrazila nejen celé moje tělo, ale i hlavu, která se jako mávnutím kouzelného proutku odprosila od všech myšlenek a tak jsem během okamžiku plně pocítila to, že jsem, že jenom jsem a že jsem za to nesmírně vděčná. Na tomto místě jsem pocítila silný pocit spojení s vodou, se sebou, se svým nitrem. Tolik mi to dalo. Sem se určitě ještě někdy vrátíme a projdeme si i celé okolí.
Na závěr dne, nechyběla vege bašta u cesty. Mňam. Na konci našeho hodování začala velmi silná bouřka. Nasedli jsme proto rychle do auta a pokračovali v cestě místními serpentinami. Krátkou zastávku jsme si udělali ještě na místě Železniki Sorica. Pozorovali jsme mraky, které se rozprostírali pod námi v podobě mlžného oparu a kochali se okolní krásou.
VŽDY JE TOTIŽ ČAS NA TO SE ZASTAVIT, SPOČINOUT, KOCHAT SE KRÁSOU PŘÍRODY A NEDĚLAT VŮBEC NIC. JEN BÝT, DÝCHAT, SPOJIT SE S OKOLÍM A PROJEVIT SVOU VDĚČNOST ZA ŽIVOT, I KDYŽ SE ZDAJÍ BÝT VŠUDE KOLEM JENOM MRAČNA.
Pátý den a zasloužený odpočinek kolem Bohinského jezera. Odpoledne opět přicházela bouřka a tak jsme tady prožili jen půl dne. Půjčili jsme si loďku a projeli se po jezeře, dali jsme si oběd a šli odpočívat na pokoj. A protože asi kolem 16.hodiny pršet přestalo, vydali jsme se k blízkému vyschlému vodopádu, kde nám je tak nádherně. Cestou zpět jsme se vraceli do západu slunce, který je tak léčivý. Pozorovat kouzlo okamžiku, kdy Slunce zapadá za hory, odpočívá, učí nás, že je čas uvnitřnit se, uklidnit, odpočívat a nedělat vůbec nic, nebírat síly na další den, který přinese nový východ Slunce, nové možnosti, nový start, který přinese možnost udělat věci jinak.
A tak jsme kráčeli pozorujíce západ Slunce a děkovali za další den, který jsme mohli prožít spolu, za přírodu, která nám poskytla jídlo i vodu na cesty, za sebe navzájem, za lásku, za stín stromů, za čisté řeky, za to, že můžeme kráčet po té naší nádherné Matce Zemi, která nás překvapuje svojí plností všech prožitků, které na ní můžeme zažívat.
Děkuji.
6. den - náš poslední den k nějakému výletu. Co jsme nestihli doposud už nestihneme. A nám to nevadí, protože jsme si nedělali předem žádné plány. Jen jsme byli a navštěvovali místa, která si nás zrovna zavolala.
A to je nejvíc. Žít přítomností.
A tak si nás v den poslední zavolal vodopád Savica, okolní les plný hadů a procházka od vodopádu k jezeru Bohijn a zpět, kde jsme objevili nádherné místo s lavičkou ke kochání okolím.
Ale hezky popořádku. Zaparkovali jsme na horním parkovišti u vstupu k vodopádu. Parkování je zde řádně zpoplatněno, tak pokud chcete ušetřit, využijte autobusovou dopravu, protože se tady pohybují ceny kolem 3 euro/hodinu. Další poplatky byly samozřejmě za vstupné a pak už nezbývá než jít a jít a zvedat nohy do schodů. Snažili jsme se je počítat, ale u schodu číslo asi 200 nás to přestalo bavit. :)
Z letáčku se dočtete, že je to nejnavštěvovanější vodopád, který má dva prameny ve tvaru písmene A. Jeho výška je 78 m. Tento vodopád přijímá vodu z krasového regionu Černého Jezera a je opravdu krásný.
Jen pro mě, milovnici vodopádů, je škoda, že je za brankou. Takže se úplně k němu nedostanete a nezaplavete si pod ním. Ale i tak je to krása, která inspirovala spoustu umělců. Třeba největšího slovinského básníka - France Prešerena, nebo třeba Valentina Vodnika, básníky, kteří u něj napsali svou báseň.
Nu což. My jsme šli dál. Nejprve jsme se chtěli vydat trasou nad vodopádem směr Dom Komni (2 h. a 30 min.) a dál, ale protože jsme hned na začátku narazili v málo průchozím terénu na několik hadů, otočili jsme se, dali si oběd v místní hospůdce a pak se vydali směrem dolů k jezeru Bohijn, kde byla cesta široká, kamenitá, prošlapaná a kde mohly být děti volnější ve svém pohybu. A udělali jsme dobře.
Cesta to byla opravdu nádherná a na jejím konci nás čekalo příjemné osvěžení v jezeře. Zaplavali jsme si, pohoupali jsme se s dětmi na houpačce u jezera a šli lesíkem dál kolem jezera. V dálce na nás za odměnu čekala lavička u malé chatky. Sedli jsme si na ni do stínu stromu a jen tak spolu byli s pohledem upřeným na vlnky, které se v jezeře před námi vytvářeli. Ach, krása.
Děti chtěly jít zpátky k autu a muž chtěl odpočívat a kochat se, a tak jsme se na malou chvíli rozdělili, abychom se nově zase našli.
Někdy je odloučení to jediné, co nám dopřeje návrat k sobě.Může být konečnéanebo nám jen přinese veliké uvědomění vděčnosti za to,co všechno ve svém životě máme.Dopřej si ho.Je to léčivý čas pro Tebe, pro každého z nás.
Vzala jsem tedy děti na průzkum terénu a muže jsme nechali na lavičce za sebou. S dětmi jsme chodili k jezeru, obdivovali místečka a zákoutí jezera a objevili jsme skalní výstupek, na který když jsme vystoupili, mohli jsme zamávat postavě v dálce, která stále seděla na lavičce a koukala do vln.
Jakmile jsme se naše cestě opět propojili, popisoval nám muž své hluboké prožitky, které na místě zažil. Propojil se s tichem v sobě, jen tak byl, s myslí v absolutním tichu, s pohledem upřeným do vln a vnitřním klidem, který ho naprosto pohltil i uchvátil. Objal nás a mlčky jsme pokračovali dál.
Na pokoji se potom díval, co to bylo za kouzelné místo, které ho tak uchvátilo a zjistil něco zajímavého. Na tom místě totiž sedával místní spisovatel, který tam uchvácen přírodou, stejně jako my, napsal spoustu úchvatných děl.
Některá místa prostě mluví k duši. Nebo z duše?
Taraka