Healing festival: část 1.: Následuj hlas své duše...

... a přijmi smrt do svého života, abys mohl človíčku naplno žít své teď

Neustálé přemýšlení nad tím, jak nezůstat v prázdnotě, kudy vede naše cesta, zda jít doprava nebo doleva, co bude výhodnější, jistější, jasnější a lepší atd., nás drží v začarovaném kruhu hlavy, ze kterého není úniku. Pořád si totiž myslíme, že víme lépe, jak by náš život měl vypadat, myslíme si, že to víme dokonce lépe, než naše duše...

Když se však řídíme svou duší, krok za krokem jsme vedeni na své cestě, aniž bychom často rozuměli kam a přesto v bezpečí a láskyplné náruči světla kráčíme dál a dál, a čím dál kráčíme, tím více poznáváme svoji cestu.

V tom se ohlédneme a poznáme, jak úžasným proudem jsme byli vedeni, aniž bychom to tušili. Je to nádherná souhra synchronicit, kterým když nasloucháme, nejde udělat krok špatným směrem. A i když je to zpočátku velikánský výstup z komfortní zóny do absolutního bezčasí, do absolutní jednoduchosti, do absolutní prázdnoty, najednou jasně víme, kdy udělat další krok a kdy se s klidem zůstat válet na posteli a užívat si teplo přikrývek nebo druhého lidského těla.

Cesta života je nádherná, stačí se jí otevřít.

Třeba právě skrze přijetí smrti.

A tak jsem opět v absolutní jednoduchosti naslouchala hlasu své duše a konala službu, pro kterou jsem byla předurčena, kterou jsem si sama vybrala. Psala jsem vhledy, jména duše, nahrávala osobní meditace a v tom se mi s dojetím ozvala žena, která byla za mé vedení tolik vděčná, že mě pozvala s tématem Znovuzrození a smrt na Healing Festival těsně potom, co jsem odjížděla s rodinou od mámy a na cestě u Holešova zastavila auto u cesty, kde se pásl nádherný majestátní velkolepý jelen s nádherným parožím, které jsem viděla naposled jako malá, když mě můj dědeček lesník učil v lese tiše pozorovat zvěř. Milovala jsem ty chvíle s ním. A tak jsem nyní s dojetím jen tiše seděla a kochala se s rodinou v autě tou krásou.

V momentě, když jsem dostala pozvánku vystupovat na Healing Festivalu s tématem Smrti a otevřela jejich webovky, uviděla jsem tohoto jelena v logu festivalu a děkovala za ty nádherné zprávy, na které se nedalo odpovědět jinak, než-li ANO. Byla jsem totiž předem mou duší připravena. (Děkuji.)

A tak jsem pozvání přijala a protože mám jelena silně spojeného také s probuzením do ženství, nabídla jsem se i s tématem Lůno ženy ožívá, které se mi již festivalové zdálo. :)

A tak nastal den D, který mě rozesmál, protože Téma Znovuzrození a Smrt se stalo takovým předskokanem ještě před úvodním zahajovacím rituálem, kterým provázela Zuzka Noah, Lucka Ratajská a Martina Siam Raia, mé přítelkyně a lásky, za doprovodu jejich parterů a přátel Chris Serafi, Pavlínky a Toma Suchomelových, Honzy Noah, Ondry Ratajského, Míši Maštalířové, Jany Holzbecherové, Anity Ortiz a dalších miláčků.

V pozvánce pro festivalové nadšence stálo toto:

Znovuzrození a Smrt - téma, na které se společně budeme ladit, do kterého se společně ponoříme a ve kterém se společně najdeme. Zrození do svobodného žití sebe samých, kde strach nemá šanci vyhrát nad láskou, neb láska je počátkem zrození všeho. Abychom mohli plně žít svůj život, svůj potenciál, sebe sama, je potřeba se podívat do očí svému strachu ze smrti, z vlastní smrtelnosti, z konce. Protože bez konce není začátek a bez začátku by nebyl ani konec.

A protože tento seminář mívám obvykle celý den, chtěla jsem si před tím vypíchnout na papír pár bodů, abych řekla především to, co jsem říct chtěla, to, co má zaznít. Jak pošetilá byla moje hlava, která zapsala z nitra na papír tolik vět, až z toho bylo 25 stran :D, na které jsem se během přednášky stejně ani nepodívala, protože duše nás vedla skrze společné začáteční naladění sama směrem k MÍRU V NÁS.

Bylo to tak nádherné a dojemné, tak silné a kouzelné, tak něžné a hluboké, tak jemné a niterné, prostě kouzelné.

Zatímco jsem si říkala, že přijdou tak tři lidi, protože toto téma je na festival příliš těžké (ano, i moje hlava umí mluvit:), začal se stan postupně plnit, až byl zcela zaplněn a kolemjdoucí, jež se u něj zvenku zastavili, už neodešli a zůstávali po stranách stanu ponořeni v sobě, aby naslouchali niterním příběhům o smrti skrze osobní prožitek v sobě, skrze poznání toho, jež nás vede. Neumím to plně vyjádřit slovy, ale cítím hloubku požehnání, která se dotkla každé bytosti, která vstoupila, aby se dotkla smrti a přivítala ji do života jako součást koloběhu, jako cestu.

Po semináři za mnou lidé chodili a ptali se, kde mohou meditaci stáhnout, aby se k ní pravidelně vraceli, ale ta přišla na místo jen pro nás, byla tam a tam v nás zůstala a dotkla se našich duší. Tolik slz bylo prolito, tolik odchodů blízkých bylo konečně přijato, tolik duší bylo konečně propuštěno do světla, do lásky, tolik otázek padlo a bylo zodpovězeno, tolik prožitků bylo prožito, až se s ohlédnutím zpět na to dívám a říkám si, jak nám mohla ta hodina a půl stačit. Vděčnost hluboce prochází mým tělem a já z celého srdce děkuji, miluji.

Děkuji za vaši odvahu přijít a dotknout se smrti. Podívat se na ni nikoliv očima strachu, ale očima lásky. Podívat se na ni a zamilovat si ji, protože smrt přichází v bílém a vede nás domů v pravý čas. A tak jsme se opět toho domova v sobě mohli všichni dotknout.

Dalších slov není třeba.

Snad jen, děkuji.

Děkuji, že jste si na mě vystáli takovou řadu, abyste mě třeba jen objali a poděkovali, nebo chytli za ruku, nebo mi popovídali svůj osobní příběh, děkuji za vše, co bylo řečeno, i co bylo prožito. Děkuji. Jsem požehnaná. Cítím hlubokou vděčnost.

Taraka

Básnička ŽIVOT A SMRT z knihy Sarah, která se vám tak líbila a kterou jsme naše povídání zahájili.