Volání duše
Často se lidé ptají na své poslání, na své vize, na další kroky na své cestě bez toho, aby se ptali sebe sama, jak to vlastně mají. Bez toho, aby se rozpomenuli na to, co milovali jako děti, kdy se jejich sen utvářel. Kdy ještě bezpečně věděli, proč jsou tady a co zde na Zemi chtějí tvořit.
Děti, potřebují prostor pro svoji kreativitu a nalezení sebe sama formou her, pokusů, omylů, i když mají jasný cíl své cesty. Stejně jako dospělí, kteří si však tento čas pro sebe málokdy najdou. Raději vytváří spoustu výmluv, proč se to zase nepodařilo a kdo může za to, že se k dané činnosti zase nedostali, atd.
Ale je tomu opravdu tak? Myslím, že už sami cítíte, že NE.
Pokud totiž po něčem toužíme, pokud slyšíme jasné volání své duše, následujeme ho bez ohledu na počasí, čas, okolnosti, atd. Následujeme svou cestu, protože i když nevíme, jaký bude výsledek, cítíme nový vítr do svých plachet. Cítíme změnu, která stojí za to. A tak vykročíme. Nejprve nesměle, ale poté s rázným krokem plni radosti a nadšení jako naše děti.
Jdeme a tvoříme s lehkostí a radostí. Vidíme plno barev, krásu světa i krásu své duše a svého poslání.
Tvoříme to, co nás naplňuje, obohacuje a co vnáší dalším lidem do života světlo a lásku. Tvoříme pro sebe, pro Matku Zemi i pro ostatní s nadějí, že svět bude zase o něco lepší.
Těším se z Vaší tvorby, z Vašeho světla, ze společného sdílení i s radostného tvoření.
S láskou, Taraka Solei
23.5.2017