Někdy mi říkáte, že jsou mé knihy pozitivní a příliš krásné a já přitom během psaní cítím tolik bolesti Matky Země i nás všech, kteří někoho ztratili, kteří se ztratili, kteří byli opuštěni, aby se našli, kteří museli zemřít, aby se znovuzrodili, kteří poznali ztrátu člověka, peněz, ega, kteří byli biti, pili, atd. , ale přesto přezevšechno toužím...

Proč tomu tak je? Proč cítíme ve svém životě prázdnotu, i když máme na první pohled vše? Co je to, co potřebujeme, abychom žili naplněný život?

Doma není nikdo prorokem... Tato věta padla během rodinného setkání a já se pousmála nad tím spojením s příběhy, které se mnou často sdílíte, když se spojíte se svou duší.

Noční ticho proťal ostrý řev. Zběsilost, se kterou na sebe křičeli různá slova, nebrala mezí...

Právě, když se vám zdálo, že jste na pokraji blaha, blaženost či radost vám proudila z každé buňky těla a vy jste se téměř dotkli hvězd...,

...odpověděla bych mu: "Vůbec nic."